V zásobárně mytologických příběhů, vystihujících základní lidské situace, je ten o matce, která zavraždí své děti, výrazně zastoupen. Je to příběh Médey, princezny z Kolchidy, kněžky s výjimečnými duchovními schopnostmi, která pomůže Řekovi Iásónovi získat zlaté rouno. Iásón se s ní ožení, později ji ovšem z politických i osobních důvodů zradí a najde si jinou – korintskou princeznu Glaukó. Médei, bez jejíž pomoci by nedokázal nic, to zdůvodní tak, že hledá lepší budoucnost pro jejich společné dva syny.
Médea ovšem zradu nepřekousne. Zabije Glauku, jejího otce krále Kreonta a jako nestrašnější pomstu Iásónovi zavraždí i jejich děti. Iásón pak musí zoufale bloudit světem, který pro něj pozbyl smyslu, až zahyne pod troskami své lodi Argo.
Od rebelky k postmoderně
Mýtus Médey patří k nejčastěji zpracovávaným antickým příběhům, v každé době na něm básníky zajímají jiné akcenty. Američana Robinsona Jefferse zejména její divokost, příslušnost k jiné, méně vyšlechtěné kultuře. Poválečného existencialistu, dramatika Jeana Anouilha zase vzrušuje Médea jako rebelka, jako nekompromisní odbojářka vedle „kolaborujícího“ Iásóna.
Dánský filmař Lars von Trier vytvořil jakousi „severskou“ podobu starověké Médey. Zobrazuje ji vždy vzpřímenou, zamyšlenou, s vlasy zakrytými šátkem pevně omotaným kolem hlavy. V tomto filmu se obě děti samy podílejí na své smrti a pomáhají s vraždou matce. Když v závěru opouští Médea zemi, rozpustí si vlasy a uvolňuje tak poslední pouta, která ji svazovala.
Poslední Médea je k vidění v pražském divadle Alfred ve dvoře, kdy jde o montáž z nejrůznějších textů od Euripida přes Senecu až po moderního německého klasika Heinera Müllera. Tato Médea má nejblíž k tomu, co se můžeme čas od času dočítat v novinách. Inscenace je postmoderním mixem, v jehož ději se člověk dost obtížně vyzná, rozhodně mu však utkví v paměti postava Médey. Hraje ji herečka středních let, jež je na jevišti zajímavá zejména tím, jak z ní vyzařuje životní zkušenost. Když jsem uviděla v novinách fotografii sedmatřicetileté Romany Z., která zavraždila své čtyři děti, zděsila jsem se nad tou podobou.
Novodobá Médea?
Romana Z. měla divoké mládí, nejstarší syn (9 let) se jí narodil ve Francii a v rodném listě nemá uvedeného otce. Otec jejích dalších dvou dětí je ve vězení, protože děti (a asi i Romanu) týral. Poslední partner, s nímž se seznámila přes internet a měla s ním dvouměsíční dcerku, je synem z hospodářství, kde žijí i jeho rodiče a bratr. Je to dříč, který dokázal nejen dělat na statku, ale také opravovat dům, který koupil pro sebe a Romanu, již jeho rodiče zřejmě přijali na své hospodářství spíš jako děvečku než jako partnerku svého syna.
Svědectví se shodují v tom, že muž s dětmi nepomáhal – měl práce až nad hlavu. Žena trpěla po narození posledního dítěte pocitem, že nic nezvládá, až v záchvatu bezvýchodnosti, který není dosud pořádně objasněn, zabila všechny své děti a pokusila se zabít i sebe. Byla zastižena druhem, který se vrátil domů, když mu nebrala telefon. Ten, když nalezl mrtvé dítě v pokoji, odjel okamžitě na policii. Matka se pak před očima policistů vrhla z půdního vikýře na zem. Už předtím se však snažila otevřít si žíly. Přežila, byla souzena a odsouzena na doživotí. V jejím příběhu jako by bylo obsaženo hned několik kulturně civilizačních vrstev, na nichž spočívají naše životy. Mezi ně patří, že dítě je nejsilnější (a někdy také jediná) zbraň v rukou ženy. Že dítě je bytost, s níž jedině žena může podle svého nakládat. Že muž je tu k tomu, aby zajišťoval existenci, zatímco žena se má starat o domácnost. Že má být svému muži nápomocná, ale jaksi z pozadí. A mýtus poslední, už moderní – že musí všechno zvládnout, protože emancipace přece znamená, že žena všechno zvládne.
Napříč civilizacemi
Mytologická Médea byla vědma a čarodějka, může být tedy předobrazem skutečně zlých žen, jaké v civilizačně zmírněném, ale čitelném provedení známe i dnes. Jsou to všechny ty, které svými dětmi manipulují k vyřizování účtů s manželem, které mužům upírají právo se s dětmi stýkat a bez ohledu na děti si vyřizují své soukromé účty.
Nadpřirozené schopnosti však nemusejí být jen nástrojem zla. Médea může být i obětavá žena, pomocnice na cestě muže k úspěchu, po jehož dosažení už není potřebná. V takovém případě je tragický čin spíše aktem zoufalství než pomsty. Manželova zrada, dnes tak běžná, už není u moderního soudu polehčující okolností a děti muži náležejí stejně jako ženě i poté, co se partneři rozejdou.
Mýtus Médey je hrůzný, ale žádná sebekultivovanější civilizace ho nesmetla. Jako model partnerských a rodičovských vztahů přetrvává, v drobných záblescích prosakuje v každodenním životě rodiny a občas vyšlehne plamenem mimořádně tragického případu. Jako je ten, o němž tu je řeč. Ukáže hraniční podoby lidské duše i mysli, které se projeví navzdory civilizačnímu nátěru.
Antická mytologie a Euripidova tragédie skýtají jednu možnost, vymykající se společenskému systému a jeho zákonitostem. Jmenuje se deus ex machina, náhlý zákrok božstva. V antickém zpracování pozve Médeu na svůj dvůr athénský král Aigeus. Také on by rád využil jejích nadpřirozených schopností. Když ji později i tento Řek vyžene, odlétá Médea na dračím voze do neznámé země na východě.
Matce, která zavraždila své děti v roce 2011, nezbývá, než odletět na dračím voze amnézie a šílenství do končin, kam za ní nemůže ani vědomí vlastní viny.
Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.
