NP č.396 > FejetonTričkoJan Stern

Svět je složitej, říkával můj děda, když se chodil uklidnit do dílny na chalupě po filozofických rozpravách s babičkou.

 

Bavilo mě se na něj v tu chvíli dívat. Většinou si pustil rádio, něco utáhnul do svěráku, sem tam něčím třísknul, ale jinak si pískal, a když hráli Holku s citrónovou šálou, nebo říkali, že je třeba zlepšit subdodavatelské vztahy, tak utrousil to svoje „jo, svět je složitej“. Z mně neznámého důvodu pak ještě zcela bez souvislosti s babičkou a rádiem občas dodával politologickou predikci, že jednou nás stejně Číňani utlučou čepicema.

Měl pravdu. Teda s tím světem, s Číňany zatím ne, i když jsem odmala nedůvěřivě zkoumal každého Číňana a přemýšlel, kde má čepici a zda by se čepice opravdu mohla postavit praku s gumou číslo šest. Ale s tím světem: nedávno jsem vám třeba četl, že označení „Made in Germany“ zavedli v roce 1887 v Británii proto, aby v očích Britů zdiskreditovali německé výrobky a ti vlastenecky kupovali výrobky domácí. Jenže se stalo něco divného. Britové sice Němce nesnášeli, ale celkem věřili jejich výrobkům, takže značka „Made in Germany“ se stala skvělým reklamním tahákem, který pak začali používat všichni. Jo, svět je složitej.

Ale proč vlastně píšu o filozofických rozpravách, Číňanech a těch značkách – ne, to jen tak neplácám, co mi slina na klávesnici přinese, to má vážně pointu. Začnu tou filozofií. Já teda celkem filozof jsem, to jste asi už pochopili z hloubky mých fejetonů. Co mě ale překvapilo, když jsem si u Epiktéta přečetl, že „filozof má být malý, bez přístřeší, bez domácího krbu, neupravený, bez otroků, bez vlasti, bez majetku, neměl by mít ženu ani děti, pouze zemi, nebe a jediný odraný pláštík.“ Copak o to, otroky nemám, vlast mi zrušili, už když jsem byl v pubertě (a já náhražky neberu), s majetkem to taky sedí a s ženami povětšinou také, byť volba není v tomto ohledu vždy na mně. Neupravenost řeším tím, že si disciplinovaně nežehlím košile. Ale bez přístřeší a jediný odraný pláštík – to už je snad trochu moc. Zde jsem musel volit ústupky. Dovolil jsem si pořídit si útulnou garsoniéru a k odranému pláštíku jsem si nedávno dovolil zakoupit tričko. No a už jsem u těch Číňanů.

K těm Číňanům jsem pro to tričko totiž šel. Co mě předtím zaujalo, že jedna známá se poněkud zašklebila, když jsem se jí s tím svěřil. „Kvůli takovejm, jako seš ty, krachujou naše továrny,“ pravila ta dáma, která – neboť má vkus a styl – nakupuje zásadně originelní značkové zboží, včetně citronových šál, a to v obchodním centru, které se jmenuje skoro stejně jako vlast- -náhražka, jen místo Č je tam T.

Jenže se mi přihodila ještě podivnější věc. Zatímco jsem procházel ten čínský krám, předělaný z kumbálu OPBH, s broukem v hlavě, kterého uchem vpustila tesco-dáma, narazil jsem tam na něco, co mě takřka dojmulo: mezi těmi tričky bylo i jedno, které neslo vzadu štítek Jitex. Upřímně řeknu, že jsem si myslel, že Jitex Písek už dávno nevyrábí, že ho spláchla vlna, která spláchla i subdodavatelské vztahy, případně, že jsem ho zničil já a lidi jako já tím, že nakupujeme u Číňanů. Jenže ouha, Číňani už jsou dneska jediní, kteří jsou ochotni tričko za stovku z Jitexu Písek pověsit vedle svých triček za sedmdesát.

S gustem jsem si to tričko koupil, i za cenu, že přestanu býti filozofem a stanu se fešákem. A pak jsem se vám schválně vydal do toho hyperstylového ráje značek, abych přišel na to, o co jsem to vlastně přišel. A viděl jsem toho opravdu hodně. Značkami ten hyperobchod přetékal, jen jsem mezi nimi nikde nemohl najít značku Jitex, za to jsem u všech těch vkusných značkových hadrů vždycky našel někde miniaturním písmem vyšito Made in China. Díky čemuž jsem si z nejasných důvodů vzpomněl na dámu a na svěrák.

Jo, svět je složitej, dědo, i bez báby a Mao Ce- -tungových čepic!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů