Bavilo mě se na něj v tu chvíli dívat. Většinou si pustil rádio, něco utáhnul do svěráku, sem tam něčím třísknul, ale jinak si pískal, a když hráli Holku s citrónovou šálou, nebo říkali, že je třeba zlepšit subdodavatelské vztahy, tak utrousil to svoje „jo, svět je složitej“. Z mně neznámého důvodu pak ještě zcela bez souvislosti s babičkou a rádiem občas dodával politologickou predikci, že jednou nás stejně Číňani utlučou čepicema.
Měl pravdu. Teda s tím světem, s Číňany zatím ne, i když jsem odmala nedůvěřivě zkoumal každého Číňana a přemýšlel, kde má čepici a zda by se čepice opravdu mohla postavit praku s gumou číslo šest. Ale s tím světem: nedávno jsem vám třeba četl, že označení „Made in Germany“ zavedli v roce 1887 v Británii proto, aby v očích Britů zdiskreditovali německé výrobky a ti vlastenecky kupovali výrobky domácí. Jenže se stalo něco divného. Britové sice Němce nesnášeli, ale celkem věřili jejich výrobkům, takže značka „Made in Germany“ se stala skvělým reklamním tahákem, který pak začali používat všichni. Jo, svět je složitej.
Ale proč vlastně píšu o filozofických rozpravách, Číňanech a těch značkách – ne, to jen tak neplácám, co mi slina na klávesnici přinese, to má vážně pointu. Začnu tou filozofií. Já teda celkem filozof jsem, to jste asi už pochopili z hloubky mých fejetonů. Co mě ale překvapilo, když jsem si u Epiktéta přečetl, že „filozof má být malý, bez přístřeší, bez domácího krbu, neupravený, bez otroků, bez vlasti, bez majetku, neměl by mít ženu ani děti, pouze zemi, nebe a jediný odraný pláštík.“ Copak o to, otroky nemám, vlast mi zrušili, už když jsem byl v pubertě (a já náhražky neberu), s majetkem to taky sedí a s ženami povětšinou také, byť volba není v tomto ohledu vždy na mně. Neupravenost řeším tím, že si disciplinovaně nežehlím košile. Ale bez přístřeší a jediný odraný pláštík – to už je snad trochu moc. Zde jsem musel volit ústupky. Dovolil jsem si pořídit si útulnou garsoniéru a k odranému pláštíku jsem si nedávno dovolil zakoupit tričko. No a už jsem u těch Číňanů.
K těm Číňanům jsem pro to tričko totiž šel. Co mě předtím zaujalo, že jedna známá se poněkud zašklebila, když jsem se jí s tím svěřil. „Kvůli takovejm, jako seš ty, krachujou naše továrny,“ pravila ta dáma, která – neboť má vkus a styl – nakupuje zásadně originelní značkové zboží, včetně citronových šál, a to v obchodním centru, které se jmenuje skoro stejně jako vlast- -náhražka, jen místo Č je tam T.
Jenže se mi přihodila ještě podivnější věc. Zatímco jsem procházel ten čínský krám, předělaný z kumbálu OPBH, s broukem v hlavě, kterého uchem vpustila tesco-dáma, narazil jsem tam na něco, co mě takřka dojmulo: mezi těmi tričky bylo i jedno, které neslo vzadu štítek Jitex. Upřímně řeknu, že jsem si myslel, že Jitex Písek už dávno nevyrábí, že ho spláchla vlna, která spláchla i subdodavatelské vztahy, případně, že jsem ho zničil já a lidi jako já tím, že nakupujeme u Číňanů. Jenže ouha, Číňani už jsou dneska jediní, kteří jsou ochotni tričko za stovku z Jitexu Písek pověsit vedle svých triček za sedmdesát.
S gustem jsem si to tričko koupil, i za cenu, že přestanu býti filozofem a stanu se fešákem. A pak jsem se vám schválně vydal do toho hyperstylového ráje značek, abych přišel na to, o co jsem to vlastně přišel. A viděl jsem toho opravdu hodně. Značkami ten hyperobchod přetékal, jen jsem mezi nimi nikde nemohl najít značku Jitex, za to jsem u všech těch vkusných značkových hadrů vždycky našel někde miniaturním písmem vyšito Made in China. Díky čemuž jsem si z nejasných důvodů vzpomněl na dámu a na svěrák.
Jo, svět je složitej, dědo, i bez báby a Mao Ce- -tungových čepic!
