„Jestli chceš potkat hipstery, musíš do Prenzlauer Bergu,“ radí mi Benjamin nad dvojkou bílého vína. „Hledisko je sice vždycky relativní – co je pro jednoho establishment, může být pro druhého avantgarda,“ říká, „jenže tady na Kreuzbergu je to zatím promíchané. Žije zde hodně Turků, překrývají se tu různé příjmové skupiny, a to považuju za hodně pozitivní. Prenzlauer Berg je oproti tomu usazený.“
Vlastně jsem si myslel, že jsem už na správné adrese. Muže ve flanelové košili jsem zahlédl přes výlohu baru Bateau Ive v centru mýty opředené čtvrti Kreuzberg. Zaujal mě blazeovaným výrazem filmového herce, u stolu seděl s pohlednou, mírně zahlíživou Agnieszkou. On vystudoval filmovou školu v Berlíně a živil se castingy v reklamě, ona absolvovala evropská studia ve Varšavě a pracovala jako manažerka internetové společnosti přímo na Kreuzbergu. Zatímco Benjamin si později oblékl nepadnoucí svetr s bizarními vzory a odešel hned do vedlejšího vchodu – do Bateau Ive schází každý den na snídani, Agnieszka mi při čekání na noční U-Bahn pustila z iPodu svou nejoblíbenější kapelu The Smiths.
Jenže instrukce zněla jasně – Prenzlauer Berg. Žena ve středním věku se na rozhovor přímo na ulici této upravené a zřetelně bohatší berlínské čtvrti příliš nadšeně netváří. Během krátkého doprovodu se svěří, že si to teď musí hlavně sama srovnat v hlavě. Ten den dobrovolně opustila místo textařky v reklamní agentuře, ale gratulace přijme jen s kyselým úsměvem. „Vyřiďte je mé bance,“ utrousí na rozloučenou. Nathalie a Klara, dvě čerstvě odmaturované sedmnáctileté dívky u turecké restaurace, jsou už sdílnější. „Hipster? Tamto je hipster,“ ukážou na vylepený plakát s postavou ženy, sedící na chodníku někde před klubem. Obě se vyznají. Zatímco s ohromující rychlostí i finesou dešifrují kulturní obraz a rozvíjejí jeho odkazy, já se do něj teprve pomalu vpravuji a raději čtu text. „EVERY SATURDAY,“ hlásá velký nápis lákající na Indie Electro Party. Znamená to, že cesta za hipstery musí skončit u plakátu pro turisty?
Náboženství individuality
„Hipster je něco jako nadávka. Neslouží k označení sebe sama, ale vždy toho druhého.“ vysvětluje Nathalie a pokračuje: „Člověk se tak vysmívá hodnotám, které jsou v očích vysmívaného kladeny nesprávným způsobem – vysmívaný se dopouští chybného hodnocení.“ Hodnota, o níž se tu hraje, se nazývá „individualita“. Nic není v individualizované společnosti cennějšího. Hipster je potom hlupáček, který nerozumí svým cílům a neví, že individualitu nestačí nosit navenek, je fake nebo prázdná skořápka, i ovce, jež se stává součástí stáda právě ve chvíli, kdy se jej domnívala opustit. „Je to paradox. Člověk usiluje o individualitu, ale ta se rozplývá,“ zamýšlí se Klara.
Nejspíš by se dalo ptát, jestli takového člověka nestíhat raději lítostí než výsměchem, jen kdyby byla aspoň lítost prosta rizika hipsterství. Nathalie proto navrhuje jako východisko opustit náboženství „individuality“ jako takové: „Člověk by neměl pokládat individualitu za hlavní hodnotu, protože jde o bezobsažný pojem. Nejprve je třeba něčím se stát. Například filozofem,“ říká dívka, která v tomto směru neskryje předpoklady a možná ani ambice.
Jenže tak jednoduché to také není. Obě sedmnáctileté dívky si uvědomují, že do jisté míry není úniku. „Samy v té síti vězíme,“ říká Klara a její kamarádka konstatuje všudypřítomnou soutěživost a společenský důraz na sebeprezentaci. „Má to své výhody, ale když přijde tlak příliš brzy, člověk proti němu může rebelovat a pak z něj nemusí být nic,“ říká na ulici Prenzlauer Bergu, kde není výjimkou potkat třináctileté dítě splňující všechny atributy světové hudební hvězdy.
Vlastně není náhodou, že „hipster“, tento polemický pojem oddělující autentické od neautentického, žije nejvíc právě v těch částech Berlína, jež jsou významně obydleny tzv. „kreativní třídou“. Urbanista Richard Florida, od nějž tento pojem pochází, jím označuje lidi, kteří našli obživu například v IT, reklamě, médiích nebo designu. Podle německé socioložky Cornelie Koppetsch je pak těmto povoláním na rozdíl od akademiků společné, že chtějí přesvědčovat v první řadě emocionálně, nikoli kognitivně: „Jejich společenský úkol spočívá ve vytváření expresivní zábavní kultury, či přesněji ve zformulování expresivní individuality, jež se stává vůdčím obrazem ve stále více oblastech veřejného života.“ Mluvíme o světě, v němž je výraz Ryana Goslinga na cestě za společenským úspěchem přinejmenším stejně důležitý jako znalost Adorna. A kde důraz na emocionální angažovanost i sebevyjádření jedince může nakonec usnadnit třeba i politické rozhodování. „Pravice nebo levice, to už je dnes přežité. ‚Svobodný internet pro všechny‘ je heslo, které má na jedince přímý emocionální účinek. Každý se s ním může ztotožnit,“ vysvětloval Benjamin, proč dal při posledních volbách v Berlíně hlas zrovna straně Pirátů.
Cizinec nebo dvo jče?
S Nin van Acht se setkáváme opět na Kreuzbergu. V baru Luzia, doporučeném Benjaminem jako rejdiště hipsterů, má na stole položená velká bílá sluchátka a na oranžovém notebooku přepisuje rozhovor s kapelou, co hraje hned večer. „Jsou zrovna na vzestupu. Ale už je vyprodáno,“ dodává omluvně. Nin pracuje v internetovém start-upu, prodávajícím nábytek a oblečení, za první rok se rozrostli na firmu o pěti stech lidech. Vedle toho si ale nechává dostatek času právě na rozhovory s hudebními skupinami a ráda by napsala román. Práce jí tedy stačí na zaplacení šesti set eur za 42 m2 zhruba patnáct minut chůze od baru, ale k tomu říká: „Může to vypadat, že jsem hipster, ale na to nevydělávám dost. V Berlíně je spousta lidí, kteří mají styl, ale neplatí za něj. Hipster si nevezme pohovku od popelnice. Jde do vetešnictví a koupí ji za tři tisíce eur.“
Nin není první, kdo spojuje hipsterství s otázkou peněz. „Když vidím člověka, který si objedná rovnou dvě snídaně a pak jednu vyhodí, samozřejmě si říkám, co si ti lidé asi tak myslí,“ říká Matthias Merkle na zahrádce své hospody Freies Neukölln. Matthias je povoláním filmový režisér a se svou ženou Antje Borchardt byli první, kdo ve čtvrti Neukölln rozpoutali před šesti lety boom nových hospod a barů. Jeho podnik, v němž se dnes scházejí mj. příznivci Occupy Berlin, byl ve své době avantgardou, ale přiznaně zároveň pionýrem věhlasného procesu gentrifikace. Ani dnes není Neukölln tak rozsvícený jako sousední Kreuzberg a místo hip vývěsních štítů zde převládají obchody s názvy jako Al Hanan, Western Union nebo City Casino. Mnohé se ale stačilo změnit. „Ulici odsud vlastní většinu domů skandinávské firmy. A tenhle dům, ve kterém máme hospodu, koupil před třemi lety muž z Londýna. Ani se tady nebyl podívat. Jen nám zvedl nájem o 70%,“ říká Matthias, jenž se již dávno sám přestěhoval do levnějšího bydlení na Potsdamer Platz, paradoxně blíž k centru města.
Hipster je v tomto vyprávění jakousi „druhou vlnou“, která již vyžaduje ve čtvrti určitý standard, je integrovaná do komerčního prostředí, a ačkoli si může až hluboko do středního věku uchovávat vztah k některé subkultuře, je zároveň tou, která komercionalizuje její hodnoty a přináší je na trh jako spočitatelný produkt. Poněvadž komercionalizace alternativu zabíjí, nevyžene-li alternativce ze čtvrti existenciální nouze a drahé nájmy, spolehlivě to dovede nově nastolovaný Biedermeier. Klade se potom otázka: Jaká bude nejbližší cílová stanice, další cool čtvrť? Říká se (už několik let), že Wedding.
Levicové autonomní hnutí, které je či bylo právě ve čtvrtích, jako jsou Prenzlauer Berg, Friedrichshein nebo Kreuzberg pevně etablované, se tomuto procesu snaží bránit. Pod pohrůžkou násilí a s výhradou, že takový projekt povede jen k dalšímu zvyšování nájmů, se mu letos v březnu v zatím asi nejkontroverznějším případu podařilo přesvědčit newyorskou uměleckou nadaci Guggenheim, aby nestavěla na Kreuzbergu dočasný OpenLab s podporou automobilky BMW. Vidina nově příchozího hipstera může působit jako stimulující obraz nepřítele. Zároveň je ale otázka, zda v něm levice nepopírá své vlastní dějiny – ani ona není třeba na Kreuzbergu od počátku věků. A zda tak tedy nebojuje zároveň se svým vlastním démonem. Vždyť nejen na adresu hipsterů by šlo použít parafrázi výroku, jejž kdysi pronesl jeden starší německý ideolog na adresu romantiků: „Romantik nesnášel měšťáka. Ale ukázalo se, že měšťák romantika miluje.“
