Tak předně, dítě není čisté. Bezostyšně vyměšuje v přítomnosti jiných lidí, a když ho to odnaučíte, furt se někde válí, furt je od něčeho zamatlané, furt se v něčem čvachtá a tak vůbec.
Za druhé, dítě není nevinné. Podle profesora Freuda mě chce můj syn zavraždit, aby mohl spát s mou manželkou. A když si to Oidipus rozmyslí, začne se vybíjet aspoň na broucích, kterým trhá nožičky. Anální sadismus tomu říkal profesor.
A už vůbec to na mě prosím nezkoušejte s tím, že je dítě upřímné. Dítě hraje. A to imrvére. A není to žádnej Hrušínský. Je to šmíra. Někomu to snad přijde roztomilé. Ale mě šmidrové nedojímají.
Přesto se stále najdou tací, co tvrdí, že tohle nás má spasit: Zamatlaní špatní herci týrající brouky.
Oč důstojnější a pokrokovější variantou je džentlmen s vypucovanými diplomatkami bez dírek, spořádaně a decentně vyměšující výhradně v kabince, brouky zabíjející humánně jedním úderem a rozmáznutím, jenž předstírá jediné, a to že všichni ti kolem jsou pro něj jakž takž snesitelní. Volím diplomatky, ne usmrkance. Volím, s dovolením, kulturu. Ne žvatlající reklamu na prášek do pečiva.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
