Přesněji od svého dědy Karla. Ten mě totiž od šesti let brával s sebou do hospod a nutil mne na účtenky psát veršovánky o místním personálu v naději, že se obsluha RAJe dojme talentem nevinného chlapce a nalije dědovi zdarma. Strategie to nebyla vždy úspěšná, ale nutno přiznat, že například s veršíkem „V hostinci u Lípy, je dobře u pípy“ děda triumfoval a vysloužil si buřtguláš.
Když jsem tuhle, želbohu pravdivou, historku kdysi vyprávěl svým spolužákům na vysoké škole, všichni se buď smáli, nebo kroutili hlavami, jen jeden mne svou reakcí zaskočil. Podíval se na mne s rozšířenými zornicemi a zcela vážně pravil: „Ty jsi kreativec.“ Znělo to zlověstně, jako rozsudek třetí sudičky, a tak jsem to raději rychle zamluvil historkou o tom, jak děda vzal vzduchovku na jehovisty.
Ale tak napůl jsem osudový ortel nezahnal, neboť ten spolužák, co se mu tehdy rozšířily zornice, aniž by požil povzbuzující látky, na mě nezapomněl a pravidelně mě láká, abych to zkusil v reklamě. On má totiž „public relations agenturu“. Pokud nevíte, co to je, tak vás to mrzet nemusí, on to taky neví, ale říká tomu právě takhle, protože přesně neví, co dělá, a tak neví, jak by tomu říkal. V podstatě jako dělá „tak nějak do médií“. A protože dělá tak nějak do médií, tak se občas tak nějak přihlásí do nějakého konkurzu na reklamu. A protože mě má ve svém diáři jako „kontakt“ a protože mě tam má zavedenýho jako „kreativce“ a protože jsem jediný „kreativec“, který je pro něj ochotný pracovat jen za slib růžové budoucnosti, vždycky mě osloví, abych tu reklamu vymyslel.
Nedávno se to stalo zase. Tahle měla být do rádia a mělo jít o třicetivteřinový spot. Vymyslel jsem tedy se stopkami v ruce takovou scénku. No, přiznávám, úrovně kabaretního výstupu Jardy Štercla to nedosáhlo, ale zdálo se mi, že jsem do těch třiceti vteřin nahustil dokonce i cosi jako vtip a pointu. Jenže pak jsme přišli k tomu marketingovému specialistovi, co to jako vybíral – a to už se dostávám k tomu, že žijem ve zvláštním světě – a on povídá: Je vidět, že jste kreativně na výši, ale my bysme potřebovali, aby tam minimálně čtyřikrát zaznělo jméno naší firmy a třikrát naše telefonní číslo. To mne trochu překvapilo a dovolil jsem si upozornit, že když čtyřikrát zazní jméno firmy „Motherfucker construction“ a k tomu třikrát jejich telefonní číslo 800 924 876, tak to zabere zhruba dvacet vteřin z těch třiceti, co máme k dispozici. A on povídá, že nějakej velkej vědec v nějakém naprosto empirickém výzkumu za stamiliony dolarů nadevší pochybnost prokázal, že když se něco zopakuje třikrát, lidi si to zapamatujou spíš, než když se to zopakuje dvakrát, a že voni jako nehodlaj nic riskovat, chtěj sázet na jistotu, a proto to chtěj zopakovat čtyřikrát. Aby to byla tutovka.
Namítnul jsem, že to ale přeci nikoho nemůže zaujmout, když se mu něco jen čtyřikrát zopakuje. On se rozzářil a radostně zvolal: no právě, proto si vás chceme najmout, abyste to kreativně pospojovali. Podotkl jsem, že je to jako chtít kreativně spláchnout záchod, a doufal jsem, že se urazí. Ale on né, jeho marketingová myslivna začala pracovat naplno a chrlila: „A co třeba takhle: Nějakej hlas zakřičí – aby to bylo výrazný, rozumíte, aby to upoutalo pozornost: ‚Motherfucker construction!!!‘ – a nějakej druhej hlas se ho zeptá: ‚Cože?‘ A on znova zakřičí: ‚Motherfucker construction!!!‘ a ten hlas se zase zeptá: ‚Slyšel jsem dobře???‘ a ten, co křičí, mu odpoví: ‚Jó, slyšel! Motherfucker construction!!!‘ Pak se tam ale ještě musej nějak kreativně zapracovat ty telefonní čísla.“
Já nemohl popadnout dech, můj zoufalý spolužák, který by už rád jednou taky vyhrál nějakej ten konkurz, začal poněkud hystericky výskat cosi jako „fajne lidi, mám pocit, že už se to rodí!“, což mě vyděsilo ještě víc než marketingový motherfucker, protože mně nebylo úplně jasné, co se vlastně rodí, a bál jsem se to dozvědět, ale nakonec jsem přeci jen promluvil a utrousil, že jestli teda vědí, že chtěj tuhle kokotinu, proč chtěj dávat nějaký kreativní agentuře tisíce za to, aby jim jakoby vymyslela to, co si vymysleli sami. To už se specialista konečně urazil, pak chvilku mumlal se zavřenýma očima „óóóóm“ (zatímco můj šílený spolužák zase volal jednu z těch svých strašidelných vět „Tady cejtim vizi, delegujte to na nás! Já cejtim, že se to rodí!“), načež meditující manažer povidá, že z nás necejtí pozitivní energii a že je mu to líto.
Když jsme vyšli ven, čekal jsem, že můj spolužák vyndá diář a konečně si mě škrtne, ale on mě s láskou vzal kolem ramen a svým strašidelně otcovským způsobem mi dal zdarma mentorskou message s naléhavostí osobního kouče: „Ty kluku nešťastná, proč těm hovadům jednou nedáš, co chtěj?“
Vlastně by to byla veselá historka, kdyby se za měsíc neozvalo z rádia, co máme naladěný v práci, „Motherfucker construction!!!! – Cóóže???“, a kdyby vzápětí za mnou nepřišel můj šéf a nepravil: „Hele, ten článek o solární energii musíš přepsat. Stylisticky je dobrej, ale neni optimalizovanej pro web. Rozumíš, musíš tam aspoň desetkrát zopakovat klíčový slovo, aby byla větší pravděpodobnost, že to vyhodí google. Na stylistiku se vyser a optimalizuj. OK?“
A to byla přesně ta chvilka, kdy se mi zazdálo, že se rodí nová civilizace a že je taková nějaká – zvláštní. Opravdu zvláštní. Velmi, velmi zvláštní. Taková minimálně čtyřikrát zvláštní.
