Dobrý den, vezete nějaké zbraně? Otázka policisty, který staví naše auto před severočeským Novým Borem, nás z poklidného sobotního dopoledne rázem přenáší do jiné reality. Zapomínáme na prosluněnou krajinu, kterou jsme před chvíli projížděli, a podle pokynů sjíždíme na odstavné parkoviště. Na místě, kde krom několika policistů postává u aut asi třicítka neonacistů, není nejpříjemněji. Po nekonečných minutách, kontrole dokladů i zavazadel vjíždíme do Boru.
V ulicích už je rušno – procházejí tu skupinky neonacistů i hloučky místních. Živo je i před jednou z ubytoven pro chudé, kterou obývají převážně Romové – sdružení Nenávist není řešení tu pořádá výtvarnou dílnu pro děti, probíhá i improvizovaná bohoslužba. Mladý muž v pracovním oblečení, který sem z ranní směny spěchá za rodinou, se nejdřív vyleká. Pak nemůže několik minut pochopit, že zhruba stovka lidí, kteří postávají před ubytovnou, přijela skutečně podpořit je – Romy. Když si to konečně potvrdí, dojatě děkuje a potřásá rukou všem, co stojí kolem.
Mezitím už na náměstí začínají projevy členů Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS), jež si na dnešní den ohlásila pochod městem. Poslouchá nejen tři sta neonacistů ve středu náměstí, ale i asi stovka místních – ti si však většinou drží odstup a posedávají po obvodu náměstí. Když však Lucie Šlégrová (prominentní členka DSSS s vazbami na neonacistickou scénu) uzavírá poslední projev o útlaku většiny menšinou výkřikem: „jen pruty, které drží pevně při sobě, nemohou být zlomeny,“ odkazujícím k symbolice italských fašistů, odpoví jí potleskem celé náměstí. To se ale se začátkem pochodu opět štěpí na dvě skupiny. „Tak co, půjdeme? Já bych šla, ale…“ nedoříkává větu asi pětatřicetiletá, dobře vypadající mladá žena, jež před chvíli spolu s několika známými zatleskala projevům z okraje náměstí. Je vidět, že neváhá sama. Periferie náměstí přešlapuje, ale nakonec se k průvodu „dělníků“ nepřipojí téměř nikdo.
DEN JAKO STVOŘENÝ PRO RODINNÝ VÝLET
I v nedalekém Varnsdorfu, kde má DSSS ohlášený další mítink, se počítá s akcí na podporu Romů. Nasedáme tedy znovu do auta a vydáváme se dál na sever. Vyjíždíme z Nového Boru a znovu nás obklopí sobotní poklid – les střídají louky, kde se pasou ovce a krávy, sem tam se zpoza zatáčky vynoří cyklista v reflexním přiléhavém overalu… Stavíme na jednom z odpočívadel, kde svačí rodina se třemi dětmi na výletě. Obrázek jako z reklamy.
Jen o pár kilometrů dál prožívají mezitím jiné děti zcela odlišný příběh. Od rána nesmí ven ani otevírat okna. Slunce praží a na temných chodbách čtyřpatrové ubytovny U červeného kostela je brzo na padnutí. V malých místnostech běžně „bydlí“ i devět lidí najednou – ti teď nemají kam utéct a tak se tísní, kde se dá. V televizi sledují, co se děje tam venku. Za chvíli přestává být televize potřeba. I přes hučení vrtulníku, který létá nad ubytovnou, doléhá dovnitř skandování davu, který se srotil pod okny. „Čechy Čechům! Cikáni do práce! Cikáni do plynu!“ slyší děti i dospělí křičet své sousedy jedním hlasem s neonacisty, kteří se sem sjeli z celé republiky.
My zatím máme o dění v ubytovně jen kusé zprávy od několika odpůrců rasismu, kterým se podařilo dostat dovnitř ještě předtím, než se situace vyhrotila. Snaží se alespoň zabavit děti a odvést jejich pozornost od davu, který nejde ignorovat. Spolu s ostravským sociálním pracovníkem Kumarem Vishwanathanem, který je tu už týden, jsou v tu chvíli jediní, kteří s Romy zůstali.
STRACH A STUD VE VARNSDORFU
Stojíme naproti ubytovně a sledujeme dav několika set lidí snažící se do ní dostat přes kordon policistů, kteří jim stojí v cestě. Mám pocit, jakoby mě někdo přenesl do filmu o konci třicátých let – takhle nějak jsem si představovala pogrom. Několik mladíků zapaluje kontejner, jiní se ho s rozběhem snaží poslat proti ubytovně. Když pak při útěku před policisty přeskakují vedlejší plot, opodál stojící asi padesátiletá paní, která se přišla podívat i se svou bělovlasou maminkou, spontánně tleská. Když se zvenku začnou ozývat dělbuchy, ubytovna se ponoří do tmy – lidé uvnitř mají strach, tak raději zhasnou. Uvnitř se vystrašených dospělých křečovitě drží ještě vyděšenější děti. Několik z nich vzlyká – mají strach, že začala válka a že je to kvůli nim.
V neděli ráno přicházíme k ubytovně, kde včerejšek připomíná jen pár rozbušek a nepořádek, který na ulici zůstal po davu. Jinak se zprvu zdá, jakoby se tu včera nic nestalo. Pak si všimneme party dětí, které si hrají na zatýkání. Smějí se a navzájem si zkoušejí kroutit ruce za zády.
Když je to přestane bavit, přesunou se ke kontejnerům a snaží se je roztlačit. Oboje se včera odehrálo u nich před domem a ony to viděly v televizi. Dávají se s námi do řeči. Navzájem se překřikují, když vymýšlejí, jak by to „skiňákům“ všechno oplatili. Pak se rozprchnou a já zůstávám chvíli o samotě s asi sedmiletou okatou holčičkou. Hovor se stáčí k obligátnímu čím bys chtěla být až budeš velká. Probíráme výhody jednotlivých profesí. Od lidí, kteří byli včera večer v ubytovně, vím, že si děti už minulý týden všimly v davu pod okny mimo mnoha známých a sousedů i svojí učitelky. Nechci ublížit ještě víc, a tak se snažím vážit slova. Holčička se taky na chvíli zamyslí. Pak se mě do ticha zeptá: „Když křičí cikáni do plynu, to nás chtějí upálit jako tu malou Natálku v Ostravě?“ Zalije mě pocit studu. Nejen za včerejší dav a hnusná hesla. Nejen za učitelku, která se účastní pokusu o pogrom na svoje žáky... Stydím se za ubohou ubytovnu, kde je pro šedesát dětí a čtyřicet dospělých jen devět záchodů. Stydím se za lidi, kteří dopustili, aby tahle chytrá holčička skončila jako spousta jiných chytrých romských dětí ve zvláštní škole. Stydím se za sebe, že patřím k systému, který za tím stojí, a nedokážu nic udělat.
