Patří mezi doživotní ulejváky z tělocviků, kterým poločas zcela samozřejmě splývá se setem či hokejovou třetinou… Známe je všichni. I oni se už totiž dávno zapletli do globalizovaných sítí kyberprostoru a „jim“ vyhrazená ghetta zaprášených knihoven, kde byli spolehlivě uklizeni před zraky „veřejnosti“, jsou dávno jen prázdnou uměleckou licencí. Dávají o sobě vědět a jejich sofistikovaná intelektuální skepse považovaná jedněmi za nemoc, může být pro jiné zajímavým projevem kreativity. Jenže třeba synchronizování výkonu s nejslabším cvičícím, jako jednoznačná manifestace odporu k čemukoliv sportovnímu, která i toho nejklidnějšího tělocvikáře vytočí do běla, je sice ukázkovým bojkotem, po ukončení školních studií však už jen obtížně praktikovatelným. Tak jako si správný hokejista nepředstaví život bez výstroje, neopominutelným suspenzorem zarputilého asportsmena by měly být jeho argumenty!
SPORT JE JEN LACINOU NÁHRAŽKOU!
Vrcholový, masový, individualizovaný – ani nejzapálenější sportovní ideolog nic nenadělá s tím, že sport je jen chabou náhradou za normální a mnohem bezprostřednější kontakt s přírodou a tím i s vlastním tělem. Člověk, který rozuměl svému tělu, také chápal jeho potřeby a význam v kontextu přírody. Nepotřeboval si pak vyhrazovat zvláštní okénka, která ve strukturovaném programu týdne zasvětí squashi a která tenisu.
Soulad s přírodou, pod kterým si leckdo z tepla komfortního bytu představí romantické posedávání u ohníčku, přitom znamenal především tvrdou dřinu – tedy normální fyzickou aktivitu se stejným fyzickým efektem, jako leckterý sport, jen mnohem méně odcizenou.
JE TO OMEZENÉ
Áá dva, levá pravá, ruce v bok… Anebo také kop přihrávku, kop znovu, kop do brány… Sport rozvíjí jen některé části těla – a ty potom až příliš intenzivně. K tomu ostatně odkazuje i trochu vyčpělé Sportem k trvalé invaliditě, které třeba při pohledu na fotky malých gymnastek získává konkrétnější rozměry.
Zaměření na určité části těla a určité pohyby je odrazem specializace ve společnosti. Nakonec i sport se štěpí – na „vrcholový“ a ten ostatní. Vrcholoví sportovci připomínají v dnešní době něco mezi antickými polobohy a monstry, jejich mistrovství slouží za nedostižný vzor. Proč je potom napodobovat, když se jim stejně nelze vyrovnat? Více lákají k pouhému sledování...
JE TO BYZNYS
Sportovci ve velkém světě mezinárodních utkání nejsou vždy dopováni analgetiky a steroidy. Výsluní profesionálního sportu jim ale nabízí jiný doping: slávu, peníze i určitou podobu moci (čí doporučení vzali čeští voliči vážně ve volební kampani – odborníků, nebo Jaromíra Jágra?). Vrcholoví sportovci nejsou jen celebrity, jsou rovněž multimilionáři.
Sport patří k odvětvím, v nichž se točí ohromné peníze. Jde pak ale ještě o rozvoj člověka a jeho těla, nebo prostě jen o šestimístné částky létající mezi jednotlivými účty podle výsledku na hřišti? Namísto přelez, přeskoč, hlavně nepodlez platí už dávno určitě podlez, klidně se i zmrzač, hlavně když se budou točit.
JE TO KRYPTOFAŠISMUS
Vytrénovaná těla, uniformní aktivita, převaha činu nad úvahou… kde jsme to jenom viděli? Nikoli náhodou milovali sport nacisté – a ne náhodou si z často připomínaných olympijských her 1936 udělali příležitost pro oslavu režimu. Namísto toho, aby sport představoval pokojnou alternativu k válčení, stal se jeho předstupněm – zocelená těla germánských sportoveckých nadlidí pochodovala ve vojenských uniformách do války za ovládnutí světa… Disciplína, poslušnost, tréninkový dril – to všechno sdílí sport s armádou. Právě na oslavě války, armády a militarismu vyrostl fašismus. Není divu, že i dnes mají neonacisté vysportované postavy a mezi jejich nejoblíbenější místa patří posilovny či tělocvičny. Duch sportovního tréninku nemusí být příliš vzdálen duchu fašistického shromáždění.
* * *
Pochopitelně, můžete říct, že se žádné stvoření, které by sneslo biologické zaškatulkování intelektuál obecný, nevyskytuje, a mnoho intelektuálů má ke sportu naopak veskrze pozitivní vztah. Můžete rovněž dodat, že všechna tahle obvinění si intelektuálové stejně vymysleli jen proto, aby zdůvodnili, proč namísto činorodého pohybu tráví čas nečinným posedáváním. Jenže ani to je nezbavuje trefnosti – pádných záminek vznikla pro lenost už řada. Možná, že ze samotné lenosti.
