„Vím dobře, že o lékařství psáti náleží jen odborníkům, avšak domnívám se, že i oni povděčni budou, sdělí-li také jednou laik své zkušenosti.“ Tak začíná kniha německého pátera Sebastiana Kneippa Léčení vodou z roku 1887, jež popisuje metody vodoléčby a předcházení chorobám pomocí otužování. Kneipp byl syn chudého bavorského tkalce, jenž se v jednadvaceti letech rozhodl stát knězem, a tak vstoupil na gymnázium. Kombinace materiálního nedostatku a intenzivních studijních povinností však u něj vedla k častým nemocem. „V předposledním roce mých studií mne 90kráte navštívil vojenský lékař,“ uvádí. V dlouhých chvílích nemocí však prý objevil jakýsi zapadlý spis o blahodárných účincích vody na lidský organismus a začal se podle něj řídit: „Prostředky to byly většinou tuhé. Nastala zima 1849. Týdně 2-3kráte vyhledal jsem si osamělé místo a koupal se v Dunaji. Rychle kráčel jsem k řece a ještě rychleji domů, do teplé světnice,“ píše.
O rok později přichází Kneipp do kněžského semináře v Mnichově, kde své čerstvě nabyté vědomosti předává dál: „Nalezl jsem tam jednoho studujícího, jemuž se vedlo ještě hůře nežli mně. Lékař mu nechtěl dáti zdravotní vysvědčení, jehož mu před svěcením bylo třeba, poněvadž prý dnů jeho jest již namále. Zasvětil jsem tedy milého druha ve své tajemství a oba jsme jako o závod prováděli léčení vodou. Přítel můj obdržel zakrátko od lékaře zdravotní vysvědčení a žije podnes. Já sílil víc a víc, stal jsem se knězem a žiji v povolání svém již přes 30 let.“ Kneipp se později rozhodl své metody zveřejnit a vydal zmíněnou knihu, která se ve své době stala opravdovým bestsellerem. Páter ovšem odmítal paušální metody otužování. Tvrdil, že pro každého člověka je třeba individuální přístup, spočívající ve správném dávkování. Do horské vesnice Wörishofen, kde se usadil, následně přijížděly lékařské kapacity z celé Evropy. Všichni chtěli znát Kneippovo tajemství pevného zdraví a zvýšené odolnosti proti chorobám.
KYPĚTI ZDRAVÍM
Otužování je podle učebnic činnost, jejímž výsledkem má být schopnost lidského organismu pohotově reagovat na výkyvy vnějšího prostředí. Ačkoli moderní lékařství oficiálně uznalo otužování jako preventivní metodu v boji proti nemocím dýchacích cest relativně nedávno, člověk se de facto otužoval odjakživa. Zastával při tom pasivní i aktivní roli – byl tvrdě otužován přírodou a zároveň si uvědomoval, že zvyšování otužilosti přináší výhody. Jak se píše v populární příručce od nadšeného propagátora zdravého životního stylu, Američana Bernarra MacFaddena z roku 1924: „Dráha lidského života jest poseta tragediemi. Příčinou těchto nehod je většinou špatné zdraví. Chcete-li mít úspěch, má-li mít váš život cenu, musíte být životně zdatní. Musíte kypěti zdravím, abyste mohli žíti úspěšně.“
Uvedené rady si však i bez zdravovědných publikací dokázala vzít k srdci řada slavných historických osobností. Antický historik Diogenes Laertský píše o Sókratovi, který se ve věku 48 let zúčastnil válečného tažení. Byl prý velmi otužilý a po celý rok chodil bos. Filosof Seneca mladší, vychovatel římského císaře Nerona, byl údajně rovněž otužilý a pravidelně se koupal v řece Tibeře. Tito proslulí muži ale nebyli ojedinělou výjimkou. Má se obecně za to, že lidé byli dříve otužilejší. Jelikož se jejich život dlouhodobě odehrával v těsnějším sepjetí s přírodou, byli na teplotní výkyvy zvyklí více, než je tomu dnes. Metody soustavného otužování a vodoléčby tak lze najít v lidových tradicích či dobových pamfletech. Zmíněný farář Kneipp, jenž vyvinul metodu otužování studenou vodou za pobytu v přírodě, se ostatně inspiroval jedním z nich. Po Kneippovi se nám mimo jiné dochoval termín „knajpování“, brouzdání ve studené vodě nebo v ranní rose. Na Moravě zase působil známý lidový léčitel Vincenz Priessnitz (1799-1851), přezdívaný jako „vodní lékař“. Ačkoli vystudovaným lékařem ve skutečnosti nebyl, stal se zakladatelem moderního způsobu vodoléčby, jejíž prvky přetrvaly až do dnešních dnů. Všichni ostatně dobře známe mokrý obklad překrytý suchou látkou sloužící k utišení horečky a bolesti.
NEZDRAVÉ OTUŽOVÁNÍ
Otužování, adaptace člověka na klimatické výkyvy, spočívá v přizpůsobení krevního oběhu a v regulaci tělesné teploty. Člověk si totiž zpravidla udržuje konstantní teplotu, která v průběhu dne kolísá v rozmezí jednoho stupně. Opakovaný trénink v chladném prostředí ovšem vede ke zlepšení schopnosti organismu udržovat teplo a tělesnou teplotu podle potřeby přizpůsobovat až o několik stupňů. Přivykání na zimu vede ke zvýšení vrstvy podkožního tuku, čímž se zlepší tepelná izolace těla. A dále, u otužilých osob přivyklých chladu bez problémů dochází k markantnímu snížení teploty. Při pokusech v ledové vodě bylo například zjištěno, že trénovaným potápěčům zvyklým na pobyt v zimě klesá tělesná teplota až na 33 stupňů Celsia. Neotužilcům naopak klesne méně, čímž vzniká větší nerovnováha mezi teplotou těla a teplotou okolí.
Pozoruhodné výsledky přinesly i experimenty s tzv. zimním plaváním. Od 19. století totiž začali lidé propagovat plavání ve studené vodě a z otužování se stala svébytná sportovní disciplína. U nás se stal jeho průkopníkem pražský zlatník Alfréd Nikodém, který v zimě roku 1923 poprvé plaval veřejně ve Vltavě. Založil též klub otužilců, který se rozrostl o desítky členů, přičemž o Nikodémovi je známo i to, že plaval v zimě ještě jako dvaaosmdesátiletý. Otužilecké kluby samozřejmě vyvíjely činnost i v mnoha dalších zemích. Úctyhodnou tradici má otužování ve Velké Británii, kde byl již roku 1864 založen tzv. Serpentine Swimming Club. Jeho členové pořádali pravidelně o Vánocích plavecké závody na sto yardů. Stejně tak víme o tehdejších otužilcích v Polsku, Německu, Francii, Belgii či Rusku, kde se pro tento způsob otužování vžil termín „morževanije“ a otužilci se tu nazývají „sportovnyje morži“. Při sportovním zimním plavání se rozlišuje pobyt v ledové vodě o teplotě čtyř stupňů, v nižší studené (4-8 stupňů) a chladné (8-12 stupňů).
Specifickou vzpomínku na otužování po sobě zanechal i legendární český plavec František Venclovský, jenž v roce 1971 přemohl kanál La Manche. Plavání v rozbouřené patnáctistupňové vodě plné medúz však představuje zážitek, z něhož běhá mráz po zádech i zdatnějším jedincům: „Nemůže ti být zima, vždyť plaveš teprve deset hodin. Nefňukej, nech si to, až budeš načínat dvacátou hodinu. Teď ti to není nic platné, zaber…,“ popisuje Venclovský sportovní výkon ve svých pamětech. Takové překonání sebe sama jako by připomínala slova německého myslitele Friedricha Nietzscheho a jeho vzdáleného pokračovatele, filosofa Ernsta Jüngera: „Člověk naplňuje určení svého lidství nikoliv správným aplikováním racionality, nýbrž sebe-překonáváním. Základní zpřístupňující zkušeností se světem je bolest.“ Jinak řečeno, „pověz mi svůj vztah k bolesti a já ti řeknu, kdo jsi,“ jak píše Jünger.
Navzdory těmto extrémním polohám se říká, že s otužováním je třeba začít pomalu – postupným odkládáním vrstev oblečení a pozvolným omýváním se chladnou vodou. Základním pravidlem, které zmiňují všechny příručky, je, že průběh otužování by měl být člověku příjemný, jinak může dojít k ohrožení zdraví. Jak se ostatně praví ve staré divadelní replice Jana Vodňanského a Petra Skoumala s názvem Nezdravé otužování: „Dědeček leží ve vaně plné ledové vody. Je toto zdravé otužování? Není. Dědečku, vylez z vany, nastydneš se a zemřeš! Dědeček poslechl, vylezl z vany, nastydl se a zemřel.“
