První stovky vietnamských dětí se ujala chrastavská škola v roce 1956. Druhá větší vlna Vietnamců přišla v sedmdesátých letech, zejména pak po roce 1973, kdy Vietnam požádal o dočasné přijetí dvanácti tisíc lidí, kteří u nás měli získat či rozvíjet svou kvalifikaci. Až do roku 1980 výběr kandidátů do učení a studia probíhal poměrně živelně. V první polovině 80. let chaos z organizace postupně vymizel. Učňové a stážisti se začali vybírat podle potřeby provincií a jednotlivých resortů a jejich podniků. I tak se ale taková příležitost nenaskytla jen tak kdekomu. Do ČSSR cestovaly děti bezproblémových rodin, úřednických nebo vojenských rodin, v druhé polovině 80. let se objevila možnost migrace za úplatu, přijížděli sem také potomci vysoce postavených funkcionářů a vyšší společenské třídy. Další vlna Vietnamců přišla po sametové revoluci a po rozdělení Československa. Tentokrát za vidinou světlejší budoucnosti a nových pracovních příležitostí přijížděli pouze jednotlivci většinou z chudších poměrů, kterým se na cestovní náklady složila široká rodina a na oplátku očekávala a stále očekává finanční podporu od svého „vyslance“. Většina z nově příchozích v devadesátých letech začínala s pouličním prodejem ve stáncích a na tržnicích. Kamenné prodejny byly ještě vzdáleným snem. Pro možnost podnikání se rozhodlo i mnoho lidí, kteří už v ČR nějakou dobu zaměstnáni byli.
S rodiči, ale bez rodičů
Touha po lepším výdělku a odpovědnost vůči rodině ve Vietnamu je motivovaly k ustavičné práci. Pro práci ale častokrát neměli čas na rodinu, kterou založili tady. „Ráno jsem vstávala do školy, když rodiče už byli na odchodu do práce. Sama jsem se dochystala, sama jsem se dopravila do školy i ze školy a sama jsem pak seděla doma do deseti hodin večer, kdy jsem šla sama spát,“ vzpomíná na svoje školní léta Hải Yến Sodomová, interkulturní pracovnice a lektorka vietnamského, českého, anglického a německého jazyka. Ve své praxi pomáhá vietnamským rodinám nejen s integrací do většinové společnosti, ale i s kulturními odlišnostmi, které vznikají mezi rodiči a dětmi. „Má práce obnáší hodně emoční podpory, neboť ta ve vietnamských rodinách mnohdy chybí,“ říká Sodomová. „Vietnamské děti vnímají, že toho, co je v rodinách jejich českých kamarádů běžné, se jim doma nedostává. Jsou pak emočně vyprahlé,“ doplňuje.
Vietnamština jenom u večeře
Přestože se doma mluvilo výhradně vietnamsky, mnozí označují svoji vietnamštinu za „slabou“. „Moje dětství česká kultura ovlivnila velmi významně. Tu vietnamskou jsem měl jenom doma, a to v podstatě pouze od sedmi hodin večer, kdy jsem se domů vrátil. Pozdravíte se s rodiči, večeříte, moc si nepovídáte a jdete spát,“ popisuje Nguyen Tuan Anh, vystudovaný automechanik, v současné době místopředseda Asociace mladých vietnamských podnikatelů v ČR a zaměstnanec projektu Sapa Trip. „O vietnamskou kulturu jsem se začal zajímat víc, až když jsem se přestěhoval z Kopřivnice do Prahy. V tuhle chvíli je moje identita trochu víc rozpůlená, protože trávím hodně času s Vietnamci, ale vím, že v hloubi duše jsem pořád spíš Čech,“ pokračuje. „Většina z nás se s tím hodně prala hlavně během puberty. Nevíte, kdo jste. Jediný rozdíl, co vidíte mezi sebou a kamarády a spolužáky, je, že vypadáte jinak,“ vysvětluje aktivista, filantrop a podnikatel Nguyen Manh Tung, který stojí za projekty a neziskovými organizacemi, jako jsou Viet Up a Česko-vietnamský vzdělávací institut nebo firma Czech Viet. „Já osobně přemýšlím česky. Než něco řeknu vietnamsky, tak si to musím přeložit. Ačkoli mám teď ten překlad díky tlumočení a práci v rámci česko-vietnamských vztahů už skoro automatický, ze začátku jsem v sobě měl rozhodně víc tu češtinu,“ říká. Hải Yến Sodomová se jednoznačně neidentifikuje ani jako Vietnamka, ani jako Češka. „Mám to podle období. Jsou období, kdy cítím, že ta vietnamská stránka mé osobnosti je více dominantní, přemýšlím ve vietnamštině, jsem více pragmatická a jedu více na výkon. A pak jsou chvíle, kdy jsem více uvolněná, více taková evropská,“ vysvětluje a pokračuje: „V jistý okamžik jsem přestala hledat, už vím, že existuje i třetí skupina, skupina někde mezi. Být více vietnamská nebo více česká je pro mě jenom příklon k nějaké většině, k nějakému extrému, a já nezastávám žádný extrém.“
Až vyrosteš, budeš doktorem
Nepřítomnost rodičů se u dětí „večerkové generace“ projevovala kromě oslabeného vztahu ke svému původu a horší úrovně vietnamštiny také v absenci komunikačních dovedností. „Český pedagog si často neuvědomuje, že na malé vietnamské dítě nemůže mluvit stejně jako na české dítě. Když bude mluvit příliš rychle, ve složitých větách nebo bude používat neobvyklá slova, nebude mu rozumět, a to i přes to, že se tady narodilo a sedm let vyrůstalo,“ upozorňuje Sodomová. „Nikdo si s ním nepovídal, nikdo s ním netrénoval, a tak není zdatné ani ve vyjadřování, ani v porozumění, je jedno jestli v mateřském jazyce nebo v češtině,“ dodává. Dalším sociokulturním rozdílem v komunikaci, se kterým se učitelé u vietnamských žáků mohou setkat, je odlišná reakce na chválu. „Uznání a chvála je ve vietnamské komunitě něco velmi vzácného. Když pochválím vietnamské dítě, může to pro něj být signál, že už je v tom dostatečně dobré a nemusí se více snažit,“ říká lektorka. Vietnamští rodiče mají na své děti vysoké nároky. Věří totiž, že skvělý prospěch jim zajistí nejen lepší budoucnost, ale také ochranu před šikanou. Úspěšným se nikdo neposmívá. Dle Sodomové však paradoxně nechávají děti ve studijních starostech a obtížích často samotné, neučí se s nimi, což jejich cestu k vysněné doktořině, právničině nebo podnikání neulehčuje.
Požehnání se neobchází
Kromě kariéry vietnamští rodiče do jisté míry stále ovlivňují i volbu životního partnera svých potomků. I když už míšené páry Čech–Vietnamec nejsou takovou raritou, jako tomu bývalo kdysi, národnost pro vietnamské rodiče stále hraje důležitou roli, zejména pak u nejstaršího syna. Nejstarší syn si musí vybrat schválenou nevěstu. „Byli k tomu vychováni a stejným způsobem se to snaží aplikovat na nás,“ říká Tung a pokračuje: „Bojí se, že česká partnerka nebude ctít naše tradice, nebude vědět, jak správně uctívat předky na oltáři, zkrátka nebude znát to konfucianistické myšlení, nebude vědět, co se sluší a patří. Navíc by si s ní moc nepokecali. Česky se sice učili, ale ta jazyková bariéra tam přeci jen je,“ doplňuje. „V mém případě je ten tlak ještě intenzivnější, protože jsem jediný syn. Rodiče se na moje české partnerky nikdy netvářili, ale mě to moc netrápilo. Volba osoby, se kterou strávím zbytek života, je pro mě důležitější než názor rodiny,“ říká Nguyen Tuan Anh, ale přiznává, že svou životní partnerku bude nejspíš nakonec přeci jen hledat mezi Vietnamkami, které sdílí podobné hodnoty, zvyklosti, tradice a původ jako on. „Přeci jenom jsem i Vietnamec a tradice jsou pro mě důležité.“ Nguyen Manh Tung se za konzervativního rodiče nepovažuje. Výběr partnerek nechá na svých synech. „Jedna z vietnamských zvyklostí, která mi je nicméně sympatická a mezi Čechy není příliš populární, je několikagenerační soužití. Byl bych rád, kdyby i moji synové cítili tu odpovědnost jednoho ke druhému v rámci rodiny. Jestli si ale domů přivedou Češku, to je na nich,“ usmívá se mladý podnikatel.
Kdybych mohla vrátit čas, nepracovala bych tolik
Jazyková bariéra zabraňuje starším z vietnamské komunity nejen ve družení se se svými českými vrstevníky, ale také v konzumaci českých mainstreamových médií. „Když se děje něco velkého, tak jim to neunikne, zaregistrují to, ale detaily je nezajímají,“ myslí si Sodomová. Na rozdíl od generace svých dětí se příliš nezajímají ani o českou politiku. „Rozhodně aktivněji než české politické dění sledují zprávy z Vietnamu, ale i v tomhle případě informace přijímají jen povrchně. Rozumí jazyku, poslechnou si to, odkývají a jdou dále. Žádné otázky, žádné kritické myšlení,“ říká Sodomová. „Jsou natolik zaměstnáni živobytím, že na nic jiného nemají prostor ani pomyšlení. Prioritou je vydělat peníze. Nic víc je nezajímá. Ani zprávy. Ani politika. Často ani jejich vlastní zdraví, o duševním zdraví nemluvě,“ shrnuje. Za svou neúnavnou pracovitost je vietnamská menšina českou společností vyzdvihována. Jenomže ta samá pracovitost brání v odpočinku, bere čas s dětmi, nedovoluje koníčky, ale ani nemoci. „V očích dvacetiletých sice pořád budu vnímána jako workoholička, ovšem ve srovnání s mými rodiči umím odpočívat a dovolím si odpočívat,“ usmívá se Hải Yến Sodomová. Přestože ten vyčítavý pohled „kdybych si já takhle zavírala obchod pokaždé, když mi nebylo dobře, tak bys dnes nebyla vystudovaná“ v máminých očích pořád vidí, v posledních letech jeho sílu tlumí dovětek: „A nepracuj tolik. Kdybych mohla vrátit čas, nepracovala bych tolik. Odpočiň si.“
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
