V jedenáct hodin na hřbitově v Malvazinkách začíná pohřeb. „Přijeďte na devátou, mohl bych vám ukázat věci kolem obřadu,“ domluvili jsme se se zdejším hrobnickým mistrem Jakubem Latou. V devět nula pět pospíchám do kopce k hlavní bráně. Už z dálky vidím, jak u recepčního domečku postávají dvě postavy. „Dobrý den, pan Lata?“ doufám, že mě nasměrují. „Dobrý den,“ natahuje ke mně ruku na pozdrav mladý muž v zahradnickém. Zastyděla jsem se. Jako mistra hrobníků jsem si představovala stereotypní archetyp podsaditého šedesátníka v montérkách s mozoly na rukou. Častá vizualizace, jak jsem se později dozvěděla. „Běžně slýchávám, že hrobníci musejí být pořád v lihu, když mají přeci tak depresivní práci,“ vrtí hlavou Lata. „Už kvůli bezpečnosti je to vyloučené,“ dodává.
Kopat hrob je spíš vzácnost
Náš prohlídkový okruh začínáme zázemím. „Neděste se, přeci jenom tady úřaduje banda chlapů,“ omlouvá se s předstihem. Na rozhovor si sedáme do menší vyhřáté místnosti s kuchyňkou a velkým stolem zaskládaným hrníčky s nedopitou kávou, nejrůznějším nářadím a papíry. Občas sebou trhnu, když to v karmě bouchne. „Vystudoval jsem potravinářství, jenomže mě to moc nechytilo, tak jsem se dal na ajťáka. Když Hřbitovy a pohřební služby hlavního města Prahy hledaly hrobníka a zahradníka, zkusil jsem štěstí a poslal životopis. No a je to devět let, co mě vzali,“ vypráví Lata. Za svou kariéru vykopal odhadem dvě stovky hrobů. V přepočtu to tedy vychází na jeden až dva výkopy měsíčně. „Pohřby žehem dneska jednoznačně převládají nad pohřbíváním do země,“ vysvětluje. „Nicméně ve vegetačním období ukládáme urny a děláme rozptyly i několikrát týdně,“ doplňuje. Kopání hrobů je jen jedna z položek na seznamu hrobníkových povinností. Častěji než s krumpáčem ho potkáte s hráběmi, zahradnickými nůžkami nebo sekačkou. „Ráno si projdu hřbitov a zkontroluju, kde se musí sekat nebo hrabat, kde jakej břečťan přelejzá, zkrátka co všechno se musí zkulturnit nebo opravit. Pak rozdělím práci, zorganizuji činnosti v terénu a podle potřeby se někde zapojím,“ líčí mi svůj běžný den při odchodu z vyhřátého domečku.
Po cestě do kostelíka se zastavujeme u zatravněných ploch obehnaných zídkou. Rozptylová louka. Jako místo rozptylu si pozůstalí často volí nějaký rozpoznatelný bod. Mimo cestu ale chodit nesmějí, a tak nechávají dárky na zídce. „Támhle ten kámen je populární,“ ukazuje Lata. Očima hledám jména lidí, kteří tady odpočívají. „Ta najdete v matrice a v evidenci hřbitova,“ vysvětluje mi, že hledám zbytečně. Velkým klíčem odemyká těžké kostelní dveře a rozsvěcuje. Piedestal na rakev je povlečen černou látkou, vázy a stojany na věnce jsou na svých místech, když vtom se otevřou postranní dveře – pohřební služba dorazila. „Musíme ještě zkontrolovat hrob,“ zavelí Lata.
Náhrobní kámen po předchozím nájemci halí černé plátno. Kameník na novém teprve pracuje. Sněží, a tak otevřený hrob z velké části zakrývá zvlněný plech. Nakláním se nad jámou, zvědavá, v jaké hloubce leží její dno. „Ze zákona musí být na rakvi metr hlíny. Pro jednu rakev se tudíž kope hrob hluboký metr padesát, pro dvě rakve nad sebou ještě o půl metru víc,“ říká Lata. Ve dvou lidech trvají výkopové práce jeden až tři dny. S větší hloubkou roste i náročnost. A pokud je zem zmrzlá nebo se narazí na balvan, bez sbíječky se neobejdou. Hrob, nad kterým stojíme, byl jeden z těch rychlejších. Hlína se házela rovnou do kontejneru přistavěného na hlavní cestě. Zato hrob uprostřed řady je pokaždé malá logistická operace. Odkryje se deska, a než se kopne do země, nad sousedními hroby vyroste ochranné lešení, postaví se bednění na zeminu a při hloubení se zajišťují stěny proti sesuvu.
„Staří“ mrtví ustupují „mladým“ mrtvým
Nájem hrobového místa se sjednává na deset let, což odpovídá minimální tlecí době dané zákonem. Během ní se nesmí zasahovat do procesu tlení ani otevírat rakev. „Když se kope takzvaná přílož, tedy pokud se druhá rakev pouze přidává, spodní se neotevírá. Jakmile narazíme na její víko, necháme ji na místě a nad ní zhotovíme nové dno pro další uložení,“ vysvětluje mi hrobník Adam Vokáč. Prodloužení nájmu není povinnost. Pakliže se do hrobu stěhuje nový pronajímatel, staré ostatky hrobníci vyjímají a ukládají do speciálních společných hrobek hřbitova. Ze hřbitova si rodina může předka odnést pouze tehdy, když projdou ostatky exhumací.
Při vyklízení hrob někdy vydá víc než jen ostatky. „V jednu dobu se zřejmě ve všech květinářstvích prodával jeden specifický druh plastové bílé lilie. Při výkopech jsme jich našli už ke třem desítkám,“ vypráví Vokáč. „Další vtipnou relikvií je umělohmotná kravata. Tu by stačilo trochu přemáchat a dala by se zase nosit,“ dodává. Na poslední cestu se někdy přibalí i cigarety, herní karty, placatky nebo fotbalové míče.
Přestože je to primárně pohřební služba, která organizuje obřad a komunikuje s rodinou, hrobníci mají v ceremonii také svoji roli. „Po vykopání hrobu se ze zabláceného pracovního oděvu převlékáme zase do toho nejformálnějšího. S oblekem na sebe bereme obřadní funkci,“ přibližuje Vokáč. Hrobníci jsou ti, kdo rakev spustí do jámy a zasypou. Někdy pohřební služba pouze dopraví tělo na pohřebiště a celou ceremonii přebírají do rukou právě hrobníci. „Lidi si myslí, že to hrobnictví musí být strašně smutná profese. Já to tak ale nevnímám. Naopak domů odcházím s mnohem lepším pocitem, než jsem před pár lety odcházel z kanceláře,“ říká Vokáč a pokračuje: „Nejenže celý den trávíte venku pohybem, ale především děláte smysluplnou práci, která lidem pomáhá v těch nejtěžších chvílích.“
Poslední rozloučení nemusí být jako z katalogu
Adam Vokáč se na hrobnictví dal před čtyřmi lety. „Věnoval jsem se administrativní práci, jenže to mi dlouhodobě nedávalo smysl. Chtěl jsem nějakou výzvu, kterou jsem našel v tomhle velmi konzervativním oboru,“ říká. „Většinou pozůstalí nemají sílu zamýšlet se nad možnostmi posledního rozloučení, a tak sáhnou po klasické variantě,“ pokračuje. „Takovým způsobem se loučilo také s mojí babičkou. Bylo to velmi šablonovité, strojové a vyprázdněné, a i proto jsem se začal věnovat alternativám, které mohou být osobnější nebo ekologičtější,“ doplňuje.
V současnosti se Vokáč věnuje přírodnímu pohřebnictví, o kterém dělá osvětu i na instagramovém profilu pod přezdívkou Hrobníček luční. Na Ďáblickém hřbitově měl na starosti dvě přírodní pohřebiště. V Lese vzpomínek je popel zesnulých ukládán ke kořenům stromů, na Lučním hřbitově se zesnulí pohřbívají do lučních pásů. Obě pohřebiště působí střídmě. Kamenné náhrobky zastupují skromné dřevěné cedulky. Tu a tam kmen zdobí zamrzlá kytice. Ve sněhu vyšlapané cestičky spojují strom se stromem a sbíhají se na pahorku se vzkazy a obrázky. Jenže ne všechny stopy patří lidem. „Máme tady na Lučním hřbitově zajíce,“ vypráví Vokáč. „A jak teďka napadl sníh, všiml jsem si, že sedávají pořád na ta stejná hrobová místa, ale jen na ta obsazená. Jako by měli oblíbence,“ směje se svojí historce jak z populárního amerického seriálu Věřte nevěřte.
Luční hřbitov i Les vzpomínek představují šetrnější alternativu ke klasickému pohřbívání, ve srovnání s Německem či USA máme však stále prostor pro posun. Používají se sice proutěné nebo nelakované rakve z měkkého dřeva, ale pohřbít bez rakve česká legislativa neumožňuje. U vsypů ke kořenům stromů se zase naráží na zásaditost popela, který tvoří převážně rozemleté kosti a jenž ve větším množství neprospívá ani stromům, ani půdě na rozptylové louce. Jako nejlepší metodu pohřbívání hrobník propaguje terramaci, o které lehce morbidně vtipkuje jako o „lidském kompostování“. „Spočívá v tom, že se tělo nechá přirozeně rozložit v kontrolovaném prostředí. V uzavřených kolíbkách proudí vzduch a tělo se během čtyřiceti dní spojí s ostatními přírodninami, přemele se a vznikne asi sto dvacet kilo úrodné zeminy,“ popisuje. V případě, že si pozůstalí přejí vzít pouze symbolické množství, zbytek kompostu zůstane na údržbu hřbitovní zeleně. „Člověk se tak doslovně vrátí do koloběhu přírody,“ loučí se se mnou u hlavní brány. Promrzlými prsty projíždím galerii ve foťáku, když čekám na tramvaj. Jen co se usadím s celou svojí bagáží na volné dvojsedačce, vytahuju z kapsy telefon a píšu manželovi: „Pokud se to zlegalizuje, než umřu, chci se nechat zkompostovat.“
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
