Oblíbené dítě má až devadesát pět procent rodičů, přičemž těch zbylých pět procent lže, myslí si americký spisovatel Jeffrey Kluger. Nesmysl? Ano, v ideálním světě by měl rodič milovat všechny své děti stejnou měrou, jenomže realita ideální nebývá a favorizování jednoho z dětí je častější, než se může zdát. Jedná se totiž o poměrně přirozený jev.
Normální situace s nepříjemnými následky
Běžně ve svém životě dělíme lidi na ty oblíbené a na ty méně oblíbené. Kromě toho, že se svými oblíbenci sdílíme sociální background, názory a hodnoty, spojují nás mnohdy také podobné osobnostní rysy, které usnadňují vzájemnou komunikaci a navazování vztahu. Na podobném principu si odborníci vysvětlují i rodičovskou preferenci. „Poměrně častým důvodem, proč máme k jednomu z dětí blíž, je, že je nám něčím podobné, a tím pádem si s ním více rozumíme,“ myslí si psychoterapeutka Markéta Antošová. „Povětšinou jde však o preferenci neuvědomělou a nezáměrnou,“ doplňuje. Naopak dvě velmi odlišné osobnosti – třeba extrémně introvertní máma a ukázkově extravertní dítko – se v některých situacích jen stěží pochopí. Osobnostní podobnost vede v některých případech paradoxně také k „neoblíbenosti“. Kromě pozitivních rysů a vzorců chování může totiž potomek převzít i ty negativní, a stát se tak rodičovi nemilosrdným osobnostním zrcadlem.
Mezi další faktory, které mohou do vztahu rodiče a dítěte významně zasáhnout, patří třeba vyzrálost rodiče nebo nezdravý vztah s jeho vlastními rodiči. Podstatné jsou také okolnosti, do kterých se dítě narodí.
Na pořadí záleží
Roli stále hraje také pořadí narození, které nezřídka doprovází „syndrom prostředního dítěte“. Nejstarší děti mají tu výhodu, že jsou pokaždé nějaký čas jedináčkem. Mladším sourozencem jsou sice „sesazeny z trůnu“, ale prvenství jim už nikdo nevezme. Všechno, co s nimi rodiče zažívají, zažívají poprvé, více si to užívají a také snáze pamatují. S dalšími dětmi se celý proces už jen opakuje. Speciální postavení mají i takzvaní benjamínci, kteří zůstávají matce nejdéle „v náručí“, a tak jejich pouto bývá nejpevnější. Někde mezi prvorozeným a benjamínkem pak stojí dítě prostřední, kterému se povětšinou dostává nejméně pozornosti. „Je ale zapotřebí zdůraznit, že jde o velké zjednodušování, které mnohdy platit vůbec nemusí. Vezměme si kupříkladu situaci, kdy se první dítě narodí příliš brzy, samotný rodič ještě není pro rodičovství zralý a v roli rodiče se cítí spokojen až později,“ doplňuje Koucká.
Preference nemusí být ale nutně absolutní a vždy platná. Mnohdy je vyšší náklonost fluktuující, proměnlivá a dočasná. Do této přihrádky spadá například oblíbenost založená na věku dítěte, kdy rodiči zkrátka vyhovuje určité věkové období – někomu to jde lépe s batolaty, někomu se nejsnáze navazuje kontakt s předškoláky, někdo si zase více rozumí s teenagery. Do kategorie „závislé na kontextu“ zase spadá dočasné upřednostňování nemocného dítěte, novorozeného dítěte nebo třeba dítěte, které má před přijímacími zkouškami.
Řekne to chováním
Všechny děti touží po nepřetržité pozornosti rodičů, neustále o ni bojují se svými sourozenci a na její spravedlivé rozdělování jsou velmi citlivé. Způsoby, kterými na její nedostatek upozorňují, se různí. Nejčastěji „vybírají“ ze dvou variant – problémové dítě a dokonalé dítě. „Dokonalé děti“ se snaží co nejvíce vyhovět očekávání, vyniknout ve všem, čemu se věnují, a vysloužit si tak pochvalu. V opačném případě na sebe upoutávají pozornost zlobením, poznámkami ve škole a špatnými známkami, v krajních situacích dokonce nemocí.
Oblíbenější ale neznamená šťastnější. Dle psychoterapeuta Martina Zikmunda je „oblíbenost“ často pouze převlečená schopnost dítěte vyhovět požadavkům rodiče a pokrýt jeho nedostatečně naplněné potřeby. Ačkoli tedy favorit „vyhrává“ v souboji o rodičovu náklonnost, neustále se musí snažit „vyhovovat“ a „splňovat“. Míra vyhrané pozornosti je přitom kolikrát tak velká, až svazuje, nedovoluje dospět, nedovoluje odpoutat se, nedovoluje navázat plnohodnotný partnerský vztah. Snadno se takto vybuduje toxická vztahová závislost, nebo naopak narcismus. O poškozených sourozeneckých vztazích ani nemluvě.
Upřímnost nejprve bolí, potom léčí
Klíčovým předpokladem pro změnu je to, že si rodič problém uvědomí a bude upřímný k sobě samému. Svěřit se se svým trápením má totiž smysl pouze tam, kde je rodič ochotný problém nahlédnout a uznat. Pokud je pocit dítěte oprávněný, bagatelizování a odmítavý postoj nikomu nepomohou. Recept odborníků radí: „Nelžete. Nepopírejte. Neviňte. Vyslechněte si všechno, co má na srdci. Dejte najevo zájem o řešení situace. Máte-li vysvětlení, vysvětlujte.“ Není-li u rodiče pochopení ani zájem, malému dítěti nezbývá než hledat lásku někde jinde, těm dospělým pomůže, když se od všech svých očekávání už konečně odpoutají a nechají je za sebou. Každou mezilidskou situaci držíme jen ze své poloviny. Na vztah jsou vždycky potřeba dva.
Subjektivní nedostatek náklonosti a lásky může být stejně traumatizující jako ten objektivní. Ať už je tedy domněnka dítěte správná, nebo ne, recept se nemění. Promluvte si. Vyslechněte. Vysvětlete. Nebagatelizujte. Jeho protežování se ale vyhněte. „Velmi účinný je čas strávený s každým z dětí zvlášť. Dopřejte jim rodiče na chvíli jen pro sebe. Vyrazte na fotbal, na nákupy nebo do kina. Jen vy dva,“ radí Antošová.
Že jste se během čtení poznali? Nesypejte si popel na hlavu. Za své pocity nemůžete. Nezaměňujte oblíbenost za lásku. Snazší komunikace automaticky neznamená méně lásky. Pracovat se musí na každém vztahu a někdy to jde zkrátka lépe, někdy hůř. To nejdůležitější teď už máte za sebou – jen uvědomělý rodič totiž může měnit své chování. Další krok je zjistit důvod a napáchané škody.
Nezkrácenou verzi textu naleznete přímo v časopisu. Ten si můžete také předplatit a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
