Jarka: Josefe, představte si, že my, celá rodina, děláme komparz a moje děti točily s vámi a vaším tatínkem Šarlatána!
Josef: Fakt? Tak to jsme se tam minuli!
Jarka: Já se tomu teda od doby, co prodávám Nový Prostor, už skoro nevěnuju. Vy jste zmiňoval, že si časopis kupujete?
Josef: Kupuju si ho v Ostravě, kde už tři roky žiju, mám tam prodejce na Masarykově náměstí.
Jarka: A vzpomenete si třeba na nějaký článek, který vás tam oslovil?
Josef: Naposledy jsem četl krásný rozhovor s mým kamarádem Zdeňkem Piškulou.
Jarka: Vy za sebou taky máte hodně rozhovorů. Nejde to už občas na nervy, když musíte odpovídat pořád dokola na podobné otázky? Nebo v nich hledáte pokaždé něco nového?
Josef: Občas už je to hodně těžký. (smích) Ale patří to k tomu. Beru to tak, že když se nikdo neptá na nic nového, tak to možná znamená, že já nedělám nic nového. Takže je to vlastně takové zrcadlo toho, jak si v kariérním životě stojím.
Jarka: Tak to pojďme zkusit. Nový Prostor dává hlas i lidem, kteří stojí tak trochu na okraji společnosti. To se dá říct i o některých postavách, které hrajete. Třeba jednou z vašich prvních velkých rolí byl hlavní hrdina filmu Abstinent, mladý muž, který se léčí v protialkoholní léčebně. Čím vás ta role oslovila?
Josef: Než mi režisér filmu David Vigner nabídl scénář, netušil jsem, jak velká ta problematika mladých lidí závislých na alkoholu je. Většinou si to totiž spojujeme se střední nebo vyšší věkovou kategorií. Překvapilo mě, kolik případů v léčebnách tvoří mladiství mezi patnácti a osmnácti lety. Takže mě na tom zajímalo nejen to, že se pouštím do neznámých vod, ale třeba i to, že by to mohlo vytvořit nějakou osvětu.
Jarka: Zahrál jste si ale i prince z pohádky. Jak si role vybíráte? Je mezi nimi nějaké pojítko?
Josef: Pojítka tam naštěstí zatím nejsou a ty role jsou opravu různorodé. Já si vždy vybírám spíš scénář jako celek, musí mě oslovit. Líbí se mi, když si třeba při třetím nebo čtvrtém čtení už neumím představit, že by jakákoliv scéna chyběla, že je to zkrátka taková mozaika, kde každá scéna souvisí s jinou.
Jarka: Já jsem teď dostala nabídku hrát v komparzu ve scéně, kde upalují templáře. Ale odmítla jsem to, protože nemám ráda, když se někomu ubližuje, ani ve filmu. A nedělám věci, co se mi nelíbí.
Josef: To je dobré životní krédo.
Jarka: Pocházíte z herecké rodiny, první role jste sehrál už v dětství – hrál jste například v ukázce na Anděla Páně. Měl jste odmala jasno v tom, že se chcete věnovat herectví jako vaši rodiče?
Josef: Nejdřív jsem se jako malej chtěl věnovat tomu, abych byl slavnej. (smích) Ale jak už to tak bývá, pak se to otočilo, začal jsem hrát a čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že nic jiného nejenže nemůžu, ale ani dělat nechci.
Jarka: Přesto jste nakonec ale herectví nestudoval. Proč?
Josef: Začal jsem hrát už jako hodně mladej, a když jsem po třetím ročníku odcházel z gymplu, tak jsem už naplno pracoval. Můj vztah ke studiu herectví se v průběhu let hodně změnil – nejdřív jsem snil o tom, že bych šel na DAMU. Ale čím víc jsem o tom slyšel od kamarádů, tím víc jsem si uvědomoval, že mně by tento styl studia nevyhovoval. Já jsem totiž hroznej samorost a potřebuju si na věci přicházet sám. A když jsem měl tu možnost, tak jsem toho využil a učil se za pochodu.
Jarka: Prostě asi máte přirozenej talent! (smích)
Josef: (smích) Možná trošku talentu mám, ale hlavně mám štěstí, že jsem se narodil do rodiny, kde jsem měl tu startovní pozici výhodnější.
Herectví je velmi barevná profese, kde nestojí kámen na kameni, a to mě na tom baví.
Jarka: Často hovoříte o tom, že se snažíte hledat svou vlastní hereckou cestu. Jak náročné to je? Vnímáte někdy tlak kvůli tomu, že jste synem Ivana Trojana?
Josef: Už ne. Je pravda, že v začátcích jsem občas nevěděl, proč mě lidé obsazují, když nemám žádné herecké zkušenosti. Byl jsem nervózní z toho, že by mě mohli obsazovat díky tomu, že jsem Trojan, a ne proto, jak hraju. Ale pak jsem točil s tak renomovanými režiséry a režisérkami, že by mi bylo vůči nim vlastně hloupé uvažovat nad tím, že mě obsadili pro jméno, a ne díky tomu, co si o mně myslí. Ale jinak jsem naštěstí ten tlak moc necítil. Táta je sice hodně známej, ale není celebrita v pravém slova smyslu, chrání si soukromí a je to normální, občas až trochu moc skromnej člověk. Takže jsme s bratry vyrostli v ústraní od toho všeho.
Jarka: A chodíte si někdy třeba při přípravě na roli k rodičům pro radu? Nebo chodí se třeba vaši rodiče dívat na vaše představení? Zkrátka – mluvíte spolu o herectví?
Josef: O herectví mluvíme často, protože je to téma, které nás spojuje. Ale pro radu si nechodím. Vím totiž, že ať mi řeknou, co mi řeknou, stejně si to vždycky nakonec udělám po svém.
Jarka: Ve filmu Šarlatán jste si ale s tátou zahráli mladší a starší verzi jedné postavy. Tam jste na přípravách, předpokládám, spolupracovali?
Josef: To jsme hodně spolupracovali. Nejdřív tam byl velký ostych se o tom začít spolu bavit, ale pak jsme museli. Ale mezi mojí a tátovou verzí Jana Mikoláška uplynulo mnoho let a odehrály se dramatické události, které jeho povahu trochu změnily. Takže my jsme se snažili, aby ta postava nebyla identická, ale měla nějaké spojovací prvky – třeba v tom, jak bude balit košile nebo intonovat některá slova. Geny se navíc ukázaly výhodou, protože jsme přišli na to, že hrajeme velmi podobně.
Jarka: Doslechla jsem se o vás taky, že máte rád Kafku. Sám jste si zahrál v představení Proces a v letošním roce budete k vidění ve filmu Franz Agnieszky Holland. Co pro vás Kafka znamená?
Josef: Kafka pro mě v literární rovině znamená moje dospívání a určitou fázi mého života, kde jsem v něm hledal odpovědi a inspiraci. Což se ukázalo ne úplně výhodné (smích), protože jeho romány se často odehrávají v takové nemožnosti úniku, jsou velmi stísněné. A zároveň na jeho dílo každý nahlíží jiným způsobem. Je to postava, co se nedá úplně uchopit, nejasná, a současně tak plná. Ten rozpor, že toho o něm víme hodně, a přitom nevíme vůbec nic, mi přijde hrozně zajímavý.
Jarka: Kromě Franze připravujete také film o slovenském krasobruslaři Ondreji Nepelovi. Umíte krasobruslit?
Josef: Ano. (smích) Ale jen do určité míry. Skoky, které Nepela skákal, jsem se naučit nestihl, ale připravoval jsem se dlouho, takže velkou část věcí, které uvidíte, jsem odbruslil opravdu já.
Jarka: Lidé vás znají především z filmů, ale vy se věnujete i divadlu. Vaše první velké angažmá bylo právě v Ostravě v Divadle Petra Bezruče, kde jste si zahrál i několik významnějších divadelních rolí – třeba i Hamleta. Co vám vaše ostravská zkušenost dala?
Josef: Strašně moc. Především určitou míru sebevědomí, protože divadlo je v tomhle neúprosné. Každý večer musíte vylézt na jeviště a performovat před lidmi. Já jsem do té doby divadelní herectví nedělal, takže tohle jsem se musel rychle naučit.
Jarka: Nedávno jste oznámil, že se vracíte zpět do Prahy. Jaké máte v současnosti plány?
Josef: Můj aktuální plán je jet do Londýna, kde budu usilovat o to, abych prorazil i na Západ.
Jarka: To asi rodiče nebudou rádi. (smích)
Josef: Ale jo, táta je nadšenej.
Jarka: A maminka?
Josef: Zrovna včera mi zakázala, abych se odstěhoval do Londýna. (smích)
Jarka: Já to věděla! (smích) Tématem tohoto čísla je „generace“. Jak vnímáte roli své generace v dnešním kulturním prostoru?
Josef: Velmi pozitivně. Jsem rád, že se začíná čím dál víc dávat prostor mladým tvůrcům a tvůrkyním. Třeba grantové komise mnohem víc podporují mladé režiséry a režisérky, než tomu bylo před lety. V tom vnímám posun dopředu.
V přípravě je největší krása herectví.
Jarka: Cítíte, že dnešní doba mění způsob, jakým třeba mladí herci vnímají své řemeslo – oproti předchozím generacím?
Josef: Tady musím říct, že mám trochu pocit, že starší generace měla sice spoustu svých neduhů, ale co se jim musí nechat, je pracovní morálka. Občas se mi zdá, že někteří mladí herci ji nemají. Mrzí mě, když třeba ráno přijdu na plac a někdo se teprve učí text, zatímco kolega po padesáti letech kariéry přijde bezvadně připravený. Ale nechci to generalizovat, je to spíš můj observační postřeh. Jinak beru naši generaci velmi pozitivně, ale nelíbí se mi, že máme občas tendenci se proti starší generaci absolutně vymezovat. Přitom spoustu věcí dělali dobře.
Jarka: Vnímáte někdy generační napětí mezi tím, co chcete hrát a co od vás očekává prostředí (divadla, filmaři, diváci)?
Josef: Určitě, ale je to dobré napětí. Takové napětí většinou ukazuje, že je tu prostor pro nějaký posun. A to znamená možnost participovat na té změně, což mě baví.
Jarka: Máte ještě nějaký sen? Třeba nějakou roli nebo projekt?
Josef: Jedním mým snem bylo zahrát si Kafku, což se mi svým způsobem splnilo. Ale nejvíc bych si chtěl zahrát Péráka – legendární postavu muže, který za protektorátu skákal na pérových botách, a kam doskočil, dělal nacistům zle. Jednou bych si taky chtěl s partou kamarádů založit vlastní divadlo. A obecně, být součástí té nastupující generace mladých umělců je něco, na co se moc těším vzhledem k tomu, co za talenty nám tu roste!
Celý rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání. Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
