Určitě si vybavíte alespoň jeden moment, kdy jste na chvilku zatoužili být někým jiným, žít v jiné době nebo třeba v úplně jiném světě. Ač se to může zdát sebepotrhlejší, tuhle divokou myšlenku lze zrealizovat. Tvorbě alternativních světů ve světě reálném se říká LARP – Live Action Role Playing (česky „hraní rolí naživo“). Stejně jako divadelní herci se larpeři po dobu hry stávají fiktivní nebo historickou postavou. Zatímco herci se ale proměňují pro své diváky, larpeři se proměňují sami pro sebe. „Najednou prostě nejsi sama sebou a můžeš zkusit něco úplně jinýho,“ říká Veronika, která se zúčastnila už čtrnácti larpů a některé z nich pomáhala organizovat. „Larp je možnost zažít věci, které člověk běžně neprožije, a to v bezpečném a kontrolovaném prostředí,“ doplňuje aktivní larper Josef. Přestože se jedná o svého druhu improvizované performativní umění, spíše než herci se pro označení larperů hodí hráči. V ideálním případě by totiž neměli dopředu znát zápletku příběhu ani jeho konec.
Není larp jako larp
Nedlouho poté, co vyšel Tolkienův Pán prstenů, se rozmohla celosvětová fantasy horečka, která v roce 1974 dala vzniknout legendární stolní hře Dungeons & Dragons. Brzy ale přestal papír s tužkou stačit a už na přelomu 70. a 80. let vznikají první pokusy o terénní variantu stolních her na hrdiny. Americký fenomén proniká také do Evropy a uchytává se hlavně ve Velké Británii a Skandinávii. V Československu komunistický režim fantasy literatuře nicméně příliš neholdoval, fenomén larpingu se přes Berlínskou zeď nedostal, a česká cesta k larpu byla proto lehce odlišná. Na jejím začátku stál skauting a hra Dračí doupě. „Stejně jako jsme ke Coca Cole museli mít svoji Kofolu, přišli jsme s Dračím doupětem,“ směje se Veronika a upozorňuje na inspiraci Dračího doupěte hrou Dungeons & Dragons. Za oficiální začátek larpu v České republice by mohlo být považováno uspořádání první akce Dračí doupě naživo v roce 1992.
Přestože platí „co pořadatel, to jiný larp“, lze rozlišovat tři hlavní typy larpu – bojový, příběhový a sandboxový. Larpové bitvy bývají nejpočetnější, mohou mít klidně i k tisíci hráčů. Precizní provedení role (role play) jednotlivých osob v tomto typu larpu nebývá podstatné, často jde spíše o rekonstrukci bitev a souboj herních týmů alias armád. Asi nejčastějším druhem je larp příběhový, který je v mnohém obdobou příběhových videoher – výchozí zápletka, zvraty i postavy, jejich životní příběh, povaha a herní cíle jsou dopředu dány tvůrci, hráč může vývoj hry ovlivňovat zejména v rámci „větvených rozhodnutí“, kdy má na výběr z několika reakcí. V sandboxovém larpingu naopak vývoj hry záleží ve velké míře na herecké improvizaci hráčů. Pořadatelé určují časoprostor, scénář je ale spíše orientační. Běžná je také spolupráce organizačního týmu a hráčů na tvorbě postav, jejich začleňování do reálií daného světa a propojování s životními osudy postav ostatních hráčů. Jak příběhovky, tak sandboxy mívají okolo 20 až 30 účastníků, neobvyklé nejsou ale ani jejich komornější varianty, kde lze aktéry spočítat na prstech jedné ruky.
Pobyt v cizí kůži za tisíc korun českých
„Pro první larp bych určitě doporučila nějakou příběhovku, kde máš vše pěkně nalinkovaný, trochu se otrkáš a uvidíš,“ doporučuje Veronika. Tematická nabídka je poměrně široká. Přestože největší oblibě se těší historická a fantasy témata, můžete se vydat i do světa Asterixe a Obelixe, Foglarovek, do apokalyptických vizí anebo zůstat v současnosti a řešit politickou nebo psychologickou tematiku. Kalendář plánovaných akcí je k nalezení například na stránkách larp.cz nebo larpy.cz. Stačí si jen vybrat. „I když třeba není s kým jet, nevadí, neboj se vykročit z komfortní zóny a jít do toho,“ říká Josef. „Nové kamarády si i velký introvert udělá během prvního večera. Znám to z vlastní zkušenosti,“ dodává s tím, že kromě podobných zájmů totiž socializaci usnadňuje také larperský vyšší smysl pro empatii. „Přeci jen jsme parta lidí, kteří tráví víkend tím, že se stanou někým jiným,“ usmívá se Josef. „Musíš pochopit svou postavu, její životní příběh a nějakým způsobem její pohled na svět a alespoň pár hodin opravdu žít jako někdo jiný. Nezáleží, jestli je to charakter, kterému by ses v reálném životě obloukem vyhnula,“ vysvětluje.
Délka akce se liší larp od larpu. Může se jednat o jeden večer, ale i dva nebo klidně pět dnů. Organizátoři proto kromě příběhu a místa zařizují také potřebné zázemí, což se promítá do ceny přihlášky. „Dneska se cena pohybuje od tisícovky výš, ale pořád existují i více retro larpy. V komunitě je to trochu rozbuška. Jedni tomu chtějí nechat ten pohodový devadesátkový vibe, včetně nízkých cen, druzí chtějí kvalitní larp s hezkými kostýmy a kulisami,“ objasňuje Veronika. „Většinou je to ale tak akorát peněz, aby se z toho zaplatila voda, toitoiky, občerstvení, prostě to nutný zázemí. Když něco zbyde, jakože spíš nezbývá, rozdělí se to organizátorům,“ doplňuje. Výprav by se měl účastnit také zdravotník, protože i kdybyste se larpovým bitvám vyhýbali, třeba kořenům v lese se občas nevyhnete. Zdravotník přijde vhod i za horkých dnů, kdy těžká plechová zbroj může způsobit mrákoty, nebo za emočně vyhrocených situací, které běžně nastávají v psychologických nebo hororových hrách.
Nezapomeň na meč
Po přihlášení začnou e-mailem přicházet informace o přidělené postavě, jejím charakteru a životě i o akci samotné. U levnějších larpů si kostým, případně zbraň, musí opatřit hráč sám. Pokud se rozhodnete pro vlastní výrobu, larpové portály jsou plné návodů, jak na to. Velký zřetel berte především na dodržení bezpečnostních pravidel u DIY zbraní, jinak by hrozilo, že nebudete do hry vůbec vpuštěni. „A mělo by to taky nějak vypadat. Už nejsou devadesátky. Dneska už na valnou většinu akcí nemůžeš přijít s hokejkou oblepenou molitanem a říkat jí meč,“ směje se Veronika. „Co se kostýmu týče, hlavní je, aby nebyl nijak rušivý,“ dodává. Přijít ve svítivě oranžových teniskách a hrát v nich středověkou jeptišku se zkrátka nehodí.
Po registraci obvykle následují herní workshopy, kde tvůrci vysvětlují, jak danou hru hrát. „Dá se to přirovnat k úvodu u počítačové hry, kde hra hráče seznamuje s ovládáním,“ vystihuje podstatu workshopů Josef. Pořadatelé obeznamují hráče s reáliemi daného světa a situací, ve které se na začátku hry ocitají, mimo to se také představují ostatní postavy a jejich protagonisté, učí se základy role playingu, vysvětluje se postup při ožehavých hereckých scénách vyžadujících zpodobnění násilí, souboje nebo třeba milostné intimity, opakují se pravidla a zásady hry, domlouvají se herní signály a podobně. Po zaznění zvukového signálu začíná vstupní rituál. Hra může být dělena na akty, nebo probíhat v kuse. S blížícím se rozuzlením ale dramatičnost zpravidla roste. „Po konci hry většinou následuje debrief, tedy diskuse řízená organizátory, která pomůže hráči vyrovnat se s tím, co právě prožil,“ říká Josef. „Ve velmi krátkém čase totiž prožiješ hodně silných zážitků a mnohdy je potřeba se s tím chvíli srovnávat,“ uzavírá.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
