Někdy jen střecha nad hlavou nestačí. Ano, nocležny, ubytovny i azyly jsou sice skvěle fungující záchytnou sítí, která pomáhá lidem v nouzi, aby nemuseli zůstat na ulici, tyto formy bydlení mají ale i svá úskalí. Především hluk, špatné hygienické podmínky a nedostatek soukromí.
K úplné integraci do společnosti většina z nás nicméně potřebuje své vlastní místo, ono „doma“, které nám poskytne kvalitní zázemí pro přípravu na naše pracovní, vzdělávací či další aktivity. Jinými slovy stabilní bydlení. A právě to je pro klienty Nového Prostoru mnohdy takřka nemožné získat.
Jak jsme nastínili v jednom z předchozích článků (proklik), komerční pronájmy jsou pro lidi v bytové tísni ve většině případů finančně nedostupné. Lidé přicházející z ubytoven navíc čelí celé řadě předsudků ze strany pronajímatelů, jejich šance na získání běžného bydlení jsou proto téměř nulové. Tento problém by teoreticky mohl řešit systém sociálního bydlení. Získat tzv. sociální byt ale zdaleka není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Především z toho důvodu, že poptávka vysoce převyšuje nabídku.
Úřednice mi řekla, že přece nejsem na ulici, ale na ubytovně, takže nemám nárok.
„O sociální byt jsem žádala už třikrát. Třikrát mi ho zamítli. Úřednice mi k tomu řekla, že přece nejsem na ulici, ale na ubytovně, navíc jsem sama, nemám žádnou rodinu, takže nemám nárok. Mám se prý spokojit s tím, že mám kde bydlet, nejsem tedy ani v pořadníku,“ popisuje například svou trpkou zkušenost paní Dana*.
Podobné příběhy sdílí i mnoho dalších klientů. Podle průzkumu redakce má 25 % dotazovaných zkušenost se zamítnutím žádosti nebo na její vyřízení čeká už celou řadu let.
„Moje žádost je ve vyřizování už přes dva roky, nemyslím si, že bych nějaký byt kdy dostal,“ uvedl pan Martin*.
Úspěšně se ve spolupráci se sociálními pracovnicemi podařilo sehnat sociální byt pouhým 17 % klientů. Mnohdy ale až po dlouhé sérii překážek.
„Na byt jsme čekali víc než čtyři a půl roku. Celou tu dobu jsme museli s manželem a dcerou být na ubytovně a na azylu. Peníze na klasický nájem bychom možná i měli, ale z důvodu etnika se nám nedařilo žádný takový byt sehnat,“ vypráví svůj příběh paní Ludmila* a dodává, že čekání se nicméně vyplatilo: „Za byt jsem ráda. Platíme 15 300 Kč včetně služeb za tři lidi, to se z našich výdělků dá zvládnout. Ale hlavně máme klid.“
Pro řadu lidí jsou nicméně podobná vyprávění značně demotivující. Více než polovina dotazovaných klientů podle dotazníku totiž žádost ve svém případě považuje za předem odsouzenou k neúspěchu, případně ji podat ani nemůže. Často totiž nežijí v místě svého trvalého bydliště, a aby mohli sociálního bydlení využít, museli by se odstřihnout od svého současného života. Mnozí také čelí různým dluhům a exekucím, nemají na vlastní bydlení dostatečné prostředky nebo je odrazuje komplikované vyřizování všech se žádostí spojených záležitostí s velmi nejistým výsledkem.
Situace by se v budoucnu snad mohla změnit v souvislosti s nově chystanou legislativou o sociálním bydlení. Díky té by se mohl počet sociálních bytů podstatně navýšit. Podrobnosti o tom, jak by měl celý systém nově fungovat, vám přinášíme v textu, který vyšel v aktuálním čísle časopisu NP na téma Domov. Nezbývá tedy než doufat, že se blýská na lepší časy…
*Skutečná jména klientů pro jejich vlastní ochranu neuvádíme, jejich identitu ale redakce zná.
Naši sociální pracovníci pomáhají lidem v sociální tísni řešit obtížné životní situace. Bez vás to ale nejde. Podpořte nás prosím peněžním darem a pomozte Novému Prostoru financovat poskytování sociální práce, díky které se naši klienti mohou znovu začlenit do běžného života.
