Marek: Martine, když jsem se koukal na to, co všechno děláte, tak to vypadá, že nevíte, kam dřív skočit. Čemu se teď ve svém životě nejvíc věnujete?
Martin: Je toho víc. Nejvíc mě zaměstnává speciální oblečení pro vozíčkáře – to je celé můj koncept a starám se o vše od objednávání látek přes řízení e-shopu po předávání objednávek švadleně. Pak máme s kamarádem čerstvě praženou zrnkovou kávu HandicapCoffee, kde řeším veškerou administrativu. A teď si manželka s kamarádkou, které jsou gynekoložky, pořídily ještě gynekologickou ambulanci, kde taky pomáhám s administrativou.
Marek: Panečku, to máte práce nad hlavu! O to víc nás těší, že jste si na nás udělal čas. Potkáváme se v kavárně Mezi řádky, která zaměstnává lidi s handicapem, na pražském Smíchově. Jak se vám sem dostávalo? Jak je na tom podle vás Praha, popřípadě obecně Česká republika, s bezbariérovostí?
Martin: Kavárna je bezbariérová, to je super, ale třeba nájezd ze silnice je moc prudký a jsou tam kočičí hlavy (typ kamenné dlažby, pozn. redakce), takže to úplně bezbariérové není a potřeboval jsem pomoc. Parkování na ulici je relativně v pohodě, nicméně parkovacích míst pro handicapované není dostačující množství. Jinak se situace v ČR za těch 15 let, co jsem na vozíku, zlepšuje, nově vznikající prostory jsou bezbariérové. Nicméně vyhláška, kterou se řídí, je udělaná špatně, protože i nájezdy, které ji splňují, jsou pro spoustu handicapovaných lidí moc příkré a sami to nevyjedou.
Marek: A jak jsou na tom v porovnání třeba jiné evropské státy?
Martin: Já myslím, že líp – především v západní a severní Evropě. Je to tím, že třeba nepoužívají křivé kostky, které jsou v Praze vyhlášené. Jít například na Karlův most je pro vozíčkáře problém, byť nám teď pomáhají nové přídavné pohony. Navíc vozíčkářů je celá řada – my poúrazoví se dělíme na paraplegiky a kvadruplegiky, což jsem i já. Já třeba nemám všechny svaly na rukách a nehýbu prsty, tudíž se mi jezdí hůř. Takže jde to dopředu, ale ve spoustě ohledů pomalu.
Marek: Pokud můžu, vrátil bych se k vašemu úrazu. Život se vám obrátil naruby jen den po velkém úspěchu v soutěži Muž roku. Opakovaně jste ale už i v prvních letech po této události říkal, že vás nijak významně nezměnila. Je to vůbec možné? Jak to vnímáte teď s odstupem 16 let?
Martin: Myslím si, že mě to moc nezměnilo. Jsem pořád stejný člověk, akorát sedím. Hodnoty jsem měl nastavené vždycky plus mínus podobně. Ale samozřejmě je to spíš otázka na okolí, jestli to pociťují stejně.
Sport mě na ten úraz připravil.
Marek: Podle původních prognóz jste měl pouze hýbat hlavou, vy jste ale dokázal, že s velkou vůlí se toho dá zvládnout mnohem víc. Myslíte, že vám v tom pomohlo právě to, že jste dřív vrcholově sportoval?
Martin: Jo, to si myslím, že stoprocentně. Ty svaly mají paměť, a i když jsem během prvních deseti dnů veškeré svaly ztratil a přišel asi o 15 kg, tak tím, jak jsem pak začal cvičit, trénovat a zapojovat svaly, co fungovaly, tak rychle posílily. A taky tam hrála roli vůle a fakt, že mi ten trénink nevadil, protože jsem na něj byl zvyklý. Někde jsem už zmínil, že ten sport mě na ten úraz připravil. Já jsem v podstatě nedělal nic jiného než trénink, akorát tentokrát byl trochu důležitější.
Marek: Dá se říct, že jste svou zkušenost přetavil do mnoha pozitivních věcí. Prostřednictvím různých projektů pomáháte především lidem žijícím s nějakým zdravotním znevýhodněním, podnikáte, oženil jste se a stal se tátou dvou dětí. Na svých sítích také pravidelně zveřejňujete videa z běžného života na vozíku. Komu jsou určená?
Martin: Jednak širší veřejnosti, která mě sleduje. Chtěl jsem, aby se choďáci, jak vám říkáme, dozvěděli, jak takový vozíčkář vlastně funguje a co je potřeba pro různé běžné činnosti. Ale celý nápad vznikl na popud jiného vozíčkáře, který chtěl vidět, jak já něco dělám. Takže jsem pro něj udělal video a pak mě napadlo, že by to mohlo inspirovat i ostatní.
Marek: Také přímo jezdíte do rehabilitačního centra v Kladrubech, kde jste sám pobýval, a učíte lidi, kteří jsou nově v situaci po úraze na vozíku, běžnou sebeobsluhu. S čím vším jim dokážete pomoct?
Martin: Je to od základních věcí, jako je jízda na vozíku, přesun, rovnání se ve vozíku, polohování na lůžku, oblékání a svlékání, až po psychologickou podporu, rozebírání životních a rodinných situací, sexuální výchovu, vyprazdňování, toaletu, koupání, úpravy domácnosti. V podstatě se snažím pomoct s tím, co ten člověk potřebuje, nebo alespoň přijít na něco, co by mu pomoct mohlo. S některými lidmi i cvičím a posiluju, s jinými si tu hodinu jen povídáme. Spousta lidí se mi svěří víc než choďákům. Můžu s nimi sdílet situace, které jsem si prožil a oni je mají teprve před sebou, aby si to dovedli uvědomit a sžít se s tím. Ta škála pomoci a fungování je široká.
Marek: Už jsme zmínili, že jednou z vašich nejvýraznějších aktivit je, že jste vytvořil vlastní značku oblečení pro vozíčkáře FZ Wear.cz. Co vás k tomu přivedlo?
Martin: Vadilo mi, že když jsem měl normální konfekci, tak se mi oblečení svlékalo – třeba při přesedání do auta se stahovaly kalhoty do půlky stehen. Taky nezapnu knoflík a nelíbilo se mi, že vepředu je příliš mnoho materiálu. Koukal jsem do ciziny, ale tam to bylo hodně drahé. Tak jsem zkoušel vyvinout nějaké oblečení, které bude sedět a bude hezké, kvalitní a funkční.
Marek: To jste si sám dělal návrhy?
Martin: Jo, se švadlenou. Vždycky se něco ušilo, já jsem to ozkoušel, pak se to upravovalo. Takto jsme to vyvíjeli dva roky, než jsme šli na trh.
Spousta lidí se mi svěří víc než choďákům.
Marek: V čem se oblečení pro vozíčkáře liší od běžného konfekčního oblečení?
Martin: Kalhoty mají především zvýšenou zadní část přes hýždě a zkrácenou přední stranu. Takže kdyby si člověk stoupnul, tak by měl kalhoty až k ledvinám, ale vepředu by byly hodně vyříznuté. Mají kvůli oblékání speciální větší poutka na boku a vzadu, místo knoflíku háček, co se dává třeba na společenské kalhoty. Vepředu je poutko na otvírání háčku a očko na zipu, aby se dal rozepínat a zapínat. A jsou prodloužené, aby vsedě nekoukaly kotníky. Trika a mikiny jsou opět vepředu zkrácené a vzadu prodloužené. Teď máme nově i rukavice na vozík. Tam jsem zase vycházel z cyklistických rukavic, ale jak nehýbu prsty, tak se mi ty prsťáky strašně špatně oblékaly, takže jsem si je musel prostřihávat mezi malíčkem, prsteníčkem a prostředníčkem. Máme tedy speciální rukavice pro vozíčkáře, které se snadno oblékají, jsou z pravé kůže a dobře drží na obručích.
Marek: Tuším, že jste byli první, kdo se tímto směrem v Česku vydal? Jste stále jedinou značkou na trhu, nebo už dnes u nás podobných značek existuje více?
Martin: Je ještě jedna konkurenční značka, která začínala plus mínus stejně jako my. Každý ale má jiný střih, materiály i škálu produktů. U nás je ještě takové gró také v tom, že to oblečení je dotované. Sháním prostřednictvím Spolku Martina Zacha finanční prostředky na veškerý materiál a část výroby, jelikož je to zakázková ruční výroba v České republice, takže je to finančně náročné. Čili přibližně třetina se platí ze sehnaných finančních prostředků, aby to pro ty vozíčkáře nebylo tak drahé.
Marek: Vaším druhým srdcovým projektem je vlastní značka kávy HandicapCoffee. O co přesně jde a kde lze kávu ochutnat?
Martin: To jsem založil s kamarádem Jardou Petroušem, se kterým se znám z atletiky. Jarda se dlouhodobě pohybuje v oblasti kávy, byl i baristou roku, a měl nápad vytvořit kávu, která pomáhá. On má spolu s Kateřinou Klasnovou nadační fond KlaPeto, který pomáhá handicapovaným dětem. Tam také směřuje 10 % z každé objednávky kávy. Zakoupit ji lze na našem e-shopu handicapcoffee.cz. Máme dvě edice kávy: one-leg coffee – protože Jarda nemá nohu – a wheel-chair coffee. Já jsem vymyslel, že ta one-leg káva je směska, z 80 % arabica a ze 20 % robusta. Vychází to z toho, že jelikož nemá nohu a má protézu, tak má 20 % těla cizích, takže má v té nejkvalitnější arabice příměs 20 % té robusty. Já jsem sice na vozíku, ale jsem 100%, proto moje edice je 100% arabica. Je to takovej náš vtípek. (smích)
Marek: Už jsme mluvili o tom, že před úrazem jste býval aktivním sportovcem. Nezmínili jsme ale, že jste nepřestal ani posléze – řadu let jste se věnoval parasportu, konkrétně hodu kuželkou, ze kterého máte doma několik medailí. Ještě vloni v létě jste se účastnil závodů. Stále pokračujete?
Martin: Nepokračuju. Důvodů bylo vícero – začalo to lidmi, kteří to vedou, a přidaly se bolesti zad a rodina. Přestalo mě bavit i dojíždění do Pardubic na tréninky. Takže spíš ten čas věnuju dětem. Ale nejvíc ze všeho šlo právě o ty lidi – nemám potřebu trávit čas s někým, jehož chování je mi proti srsti. Já jsem nikdy nebyl ovce ve stádu, vždycky jsem si šel svou cestou, vyčuhoval a dával najevo svůj názor.
Marek: Rekreační sport vám taky není cizí. Co všechno děláte?
Martin: Nejvíc mě baví jízda na kole – na handbiku. Jezdím i s dětmi, starší už jezdí slušně na kole, mladší zatím na odrážedle. Čistím si tím hlavu a pomáhá mi to i po fyzické stránce.
Chůze k životu není důležitá.
Marek: Máte aktuálně nějaké další plány?
Martin: Dostavět barák. A co nejvíc srovnat záda.
Marek: Je něco, co byste chtěl třeba vzkázat lidem, kteří se dostanou do obtížné životní situace – ať už po zdravotní, nebo sociální stránce?
Martin: Že život po úraze nekončí a dá se žít plnohodnotně. Ze začátku je to těžké, ale když se do toho člověk dostane, může fungovat poměrně normálně – najít si holku, založit rodinu a pokračovat ve své práci, když to zaměstnavatel umožní. Chůze k životu není důležitá. Prošli mi rukama i lidi, co řídili velké firmy a vrátili se, akorát u toho sedí. Takže nevzdat to, bojovat a jít dál.
Nezkrácený rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání. Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
