Alena: Já bych se v první řadě zeptala, jestli si můžeme tykat? Já jsem Alena.
Ondřej: Jasně, děkuju, že to navrhuješ, já jsem Ondra.
Alena: Slyšela jsem na internetu podcast, kde jsi říkal, že jsi v dětství chtěl být lékařem. Co tě nakonec přivedlo k herectví?
Ondřej: Je to tak. Na tom je zajímavé spíš to, proč jsem jím chtěl být. Já jsem vždycky hodně četl a asi v sedmé třídě jsem si přečetl strhující román Ericha Segala Doktoři. Zachraňovat životy mi přišlo jako vzrušující povolání. Jenomže jsem nebyl úplně silný v chemii a fyzice a zároveň jsem na gymnáziu poprvé přičichl k divadlu. To mě úplně strhlo a od patnácti už jsem ho dělal pořád. Začínal jsem v gymnaziálním divadelním spolku Hobit a pak mě přizvali ke spolupráci z divadla De Facto Mimo, tam se moje láska k divadlu prohloubila a utvrdila.
Alena: Vím, že jsi studoval na JAMU a taky jsi působil několik let v Brně v divadle Husa na provázku.
Ondřej: Ano, byl jsem tam pět let v angažmá. Vnímám to jako skvělou zkušenost plnou úžasných setkání. Jako mladý herec jsem tam byl hodně zapřažený, byl jsem prakticky v každé inscenaci. Myslím si, že tahle herecká rutina je pro každého eléva, tedy nováčka v divadle, strašně zásadní a formující.
Alena: Posledních deset let jsi ale na volné noze. Co je tedy lepší – být v angažmá, nebo si moct vybírat libovolně projekty?
Ondřej: Obojí má svoje plusy a mínusy. V tom angažmá je to jednak nějaká i finanční jistota, ale hlavně pocit sounáležitosti. Někam patříte – a nejde jen o tu hereckou partu, ale i o techniky a lidi z kanclu. Jste s tím divadlem víc srostlí, protože jste tam denně. Volná noha zas přináší větší pestrost a dynamiku i možnost říct „ne, tohle ne“.
Alena: Kde teď teda aktuálně hraješ?
Ondřej: Tady právě přichází moje další velká změna, protože jsem čerstvě od srpna zase na plný úvazek v angažmá, stal jsem se členem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Zároveň se to trochu prolíná, protože mám i představení na volné noze. Takže začínám nové dobrodružství.
Alena: Je nějaká role nebo inscenace, na kterou hodně rád vzpomínáš nebo v tobě zanechala hlubší stopu?
Ondřej: A ne jen jedna! Teď přemýšlím, kterou vybrat. (smích) Dá se to říct také tak, že ve mně zanechali velkou stopu ti režiséři, se kterými jsem pracoval – především Vladimír Morávek, který mě vzal na Provázek, a Jan Antonín Pitínský, který mi dal úplně první šanci v profesionálním divadle, když mě ve třeťáku na JAMU obsadil v HaDivadle. A pak ještě hodně i Jan Mikulášek. Ale kdybych měl zmínit jednu inscenaci, bylo by to právě asi Pařeniště v HaDivadle v Pitínského režii. Tím, že to byla ta první role, tak ji mám hluboce zapsanou. Pak se z toho rozvinula i další spolupráce a dělali jsme spolu na dalších asi pěti věcech. V Huse na provázku pořád ještě hrajeme jeho inscenaci Mein Švejk, která stojí za vidění.
Alena: Ty jsi kromě divadelního herce i zdravotní klaun. Jak ses k tomu vlastně dostal?
Ondřej: Já organizaci Zdravotní klaun znám hrozně dlouho. Jeden z mých kolegů toto povolání dělal už tak před dvaceti lety, kdy bylo jen pár klaunů. Teď už je nás sto a organizace příští rok oslaví 25 let existence. Postupně se k nim přidali dva mí blízcí kamarádi a lákali mě, ať jdu taky na konkurz, že jsem na to ten správný typ. Ale já jsem si nebyl jistý, jestli bych na to byl připravený. Teď vidím, že jsem opravdu nebyl, a je dobře, že jsem se připojil až později, protože toto povolání je hodně o potlačení vlastního ega. Nicméně před třemi lety jsem našel kuráž a přihlásil se. Prošel jsem docela náročným tříkolovým konkurzem a vybrali mě. Tak jsem z toho měl radost a vydal se i tou cestou klauna. Je to skutečně taková cesta, protože některé řemeslné věci z herectví se tam sice hodí, ale na většinu je lepší zapomenout a jako klaun jen tak existovat. Naštěstí jsem přišel už do velmi dobře rozvinuté organizace s vysokou úrovní etiky a kultury a v té klaunské existenci jsme dobře školení. Za to jsem moc rád.
Klaunství není jen nějaké náhodně dané hraní podle mé aktuální nálady, všechno musí být řemeslně jasné a předem vědomě rozhodnuté.
Alena: Co takový konkurz obnášel? Kdo se může stát klaunem?
Ondřej: Klaun musí být především hravý, až takový „hravostiplný“, v angličtině je na to hezké slovo „joyfulness“. Nejprve vás tedy protřídí na základě životopisu a motivačního dopisu a pozvou si vás do prvního kola, kde se pomocí jednoduchých cvičení ověřuje tato hravost. Druhé kolo už šlo víc do hloubky, testovala se i určitá trpělivost a psychická odolnost. A třetí kolo už byl vysloveně klaunský workshop, kde s námi dělali základ klaunské postavy a zkoušeli různé situace.
Alena: Jak se slučuje práce herce a zdravotního klauna? Ať už časově, ale i co se týče prolínání těchto dvou životních rolí?
Ondřej: To jsou skvělé otázky. Ohledně té praktické stránky, tak výhodou klaunů je, že jsi přijatá do nějakého týmu, který má pravidelné klauniády v nemocnicích. Já třeba funguju v jihozápadních Čechách, takže jezdím do Plzně, Tábora, Karlových Varů, Sokolova… Můžu si určit termíny, které se mi hodí, jen musíme povinně mít aspoň pět klauniád měsíčně. Pro představu jedna klauniáda obsahuje práci na tři hodiny času v nemocnici a jsme placení za každou zvlášť. Takže je na tobě, kolik času tomu dáš. Jako herec mám třeba víc času v létě, to pak dělám klidně i osm klauniád za měsíc. No a co se týče skákání mezi klauniádou a herectvím – občas je to náročné. Někdy se to spolu prolne, ale člověk to musí vědomě umět oddělovat, mít vypracovanou techniku na oba dva typy vystupování. Klaunství není jen nějaké náhodně dané hraní podle mé aktuální nálady, vždy tam všechno musí být řemeslně jasné a předem vědomě rozhodnuté.
Alena: Zmiňuješ pravidelné workshopy. Musíte tedy projít nějakým specifickým vzděláním?
Ondřej: Každý klaun je nejdřív zaškolený a pak jde třikrát na náhledy kolegům. Následně jde třikrát do nemocnice jako třetí klaun (obvykle klauni chodí ve dvojici). No a potom si vyzkoušíš svoji první skutečnou návštěvu, je to strašně rozpačitý, jsi hrozně nervózní. Záleží i na kolegovi, kterého máš. Sám už jsem dokonce klaunoval s nováčkem a snažil se ho podpořit, ale není to vždy lehké. Celá ta klauniáda je totiž spíš o určité existenci na místě, snažíme se reagovat na konkrétní děti, než že bychom měli něco připraveného. Zároveň se každý zdravotní klaun zaváže zúčastnit se mezinárodní certifikace, která probíhá pod hlavičkou organizace RED NOSES International se sídlem ve Vídni a kterou musíme do pěti let splnit. Ten výcvik se dá přirovnat k dálkovému studiu na vysoké škole – vzděláváme se v různých oblastech od nemocniční praxe až po sociologii a psychologii. Musíme se vyznat v chodu nemocnice, rozlišovat, co znamená, když má pacient jakou kanylu, abychom věděli, jak se k němu chovat a podobně.
Alena: Je práce zdravotního klauna psychicky náročná?
Ondřej: Je. A je to jeden z důvodů, proč jsem ji začal dělat až v sedmatřiceti letech. Naštěstí se většina dětských pacientů, které potkám, neléčí s onkologickým onemocněním, ale leží v nemocnici s virózou, zlomenou rukou a podobně. Tím to nijak nesnižuju, nicméně nejsou v přímém ohrožení života, takže to není tak, že bychom se každý den setkávali se smrtí. Ale chodíme do náročného prostředí, kde všichni dělají maximum pro to, aby se někdo uzdravil. My si sice můžeme dělat tak trochu, co chceme, ale samozřejmě s nějakými pravidly. A občas potkáváme i ty děti v přímém ohrožení života, kde je velmi náročné to správně empaticky procítit. Zároveň je důležité uvědomit si míru své zodpovědnosti a netahat si to domů. Já jsem tam proto, aby pacienti aspoň na chvíli zapomněli, kde jsou, a občerstvili se. Ale za ten léčebný proces už zodpovídá někdo jiný.
Alena: Ale to se přece vzájemně prolíná, ne? Že když má někdo lepší náladu, tak na něj lépe působí i léčba?
Ondřej: Je to tak, dokonce na to máme jako zdravotní klauni už i výzkumy. Máme dokonce jeden program, kdy jsme s dětmi před operací. Jmenuje se NOS! („Na Operační Sál!“). Sem běžně chodíme po jednom, to je taková výjimka, a provádíme děti celým tím procesem. Jít na operaci totiž často znamená, že jdete ten den třeba až čtvrtí na řadu a kvůli tomu nesmíte několik hodin jíst a pít a musíte čekat, než přijde na ten zákrok. Tam je přímo vidět, že jim na té cestě trošku ulevujeme. A kolegové výzkumníci na vzorcích dětí z nemocnice v Motole dokázali, že se ty děti, za kterými zdravotní klauni chodí, líp uzdravovaly, a i psychický stav rodičů byl lepší. Takže určitě to funguje.
Já jsem tam proto, aby pacienti aspoň na chvíli zapomněli, kde jsou.
Alena: Máš nějaké pacienty či pacientky, na které nezapomeneš?
Ondřej: Určitě, hned se mi vybavují jak ti dlouhodobí, za kterými chodíme pravidelně, tak ale i někteří z těch, které jsem potkal jen jednou. Dlouhodobé pacienty jako klaun už i tak trochu poznáte, takže si můžete nachystat něco, co mají rádi a čím je překvapíte. Takové vztahy navazuju rád. Zrovna nedávno jsme byli u klučiny, který má moc rád Brumíky (jemné sladké pečivo s náplní ve tvaru medvídka, pozn. red.). A my jsme spolu rozvíjeli úplně expertní debaty na téma Brumíků – odkud je jíst, jaká náplň je nejlepší… Bylo vidět, jakou má radost, že se spolu věnujeme takovýhle pytlovině. On byl vážně nemocný a lidé po něm často chtěli odpovědi na otázky jako „Jak se cítíš“ a „Bereš ty léky?“ – což je samozřejmě dobře, protože ho léčí –, ale já jako jediný s ním řešil, jak je důležité si dobře rozdělat Brumíka.
Alena: Pacienti tě znají pod tvým klaunským jménem docent Radek Komárek?
Ondřej: Je to tak, to je takové moje klaunské alter ego.
Alena: Dneska se zdravotní klauni nevěnují už jen dětem, ale i třeba geriatrickým pacientům a lidem s psychiatrickým onemocněním…
Ondřej: Organizace Zdravotní klaun se totiž neskutečně rychle rozvíjí. S projektem začal v roce 2001 v Motole náš guru Gary Edwards, který tu úplně pionýrsky prošlapal cestu. Vím, že ty začátky nebyly jednoduché, lidé často nechápali, co by v nemocnici chtěl vůbec dělat. Postupně se to ale nabalovalo a profesionalizovalo a dneska už máme spoustu projektů: již zmíněný NOS!, dál třeba Přezuvky máme!, kdy chodíme k těžce nemocným pacientům domů, nebo Cirkus Paciento, což je pětidenní program pro znevýhodněné děti – ať už v nemocnicích a léčebnách, ale i třeba pro sourozence dlouhodobě léčených dětí, takové ty „stínové děti“, jejichž potřeby jsou hůř naplňované. A věnujeme se i klaunování na geriatriích pro – jak říkáme – „dříve narozené“ pacienty. Také se teď specializujeme na trochu jiné klaunování na psychiatrii. Je to stále klaunská existence, ale taková „zataženější“ – ty děti jsou totiž rozcitlivělejší a mnohé by nesnesly, kdyby měly pocit, že si z nich děláme legraci. Toho všeho se účastním, s výjimkou klaunování pro „dříve narozené“, ke kterým zatím nechodím.
Alena: Divadelní angažmá v Ústí, klauniády na jihozápadě Čech – to se docela nacestuješ…
Ondřej: Být na cestě je jednou z věcí, které mám rád. Celé to ale nějak testuju. Do Ústí jsem přijal nabídku hlavně proto, že jsem šel za skvělou partou a zároveň jsem tam cítil dobrou energii, jakou jsem vnímal třeba na Provázku. Tak uvidíme.
Alena: Tak ti přeju hodně úspěchů! A zeptám se ještě, jestli chceš vzkázat něco čtenářům Nového Prostoru?
Ondřej: Teda, to je obrovská zodpovědnost. (smích) Mějme se rádi, buďme k sobě laskaví a řešme klimatickou změnu.
Nezkrácený rozhovor naleznete v nejnovějším čísle. Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
