„Zažijte lvy a slony z bezprostřední blízkosti,“ lákají cestovní kanceláře na africké safari. Zaprášený starý jeep. Jeden zpocený turista vedle druhého. Se směšným cestovatelským kloboukem a fotoaparátem v ruce číhají tam na divoké zvíře. Objektivy tak dlouhé a těžké, že se jim pod nimi podlamují ruce. Za tu fotografii to ale přeci stojí! Věřte, nevěřte, safari nebylo vždy přisuzováno adjektivum „fotografické“. V minulosti se slovem safari rozuměly lovecké výpravy v africké krajině a tato definice v mnohých slovnících stále přetrvává. Lovecký duch se totiž ze safari nikdy úplně nevytratil. Hon za zabitím se jen proměnil v hon za nejlepší fotografickou příležitostí. Stále se „oběť“ rámuje v hledáčku, stále se míří a zaostřuje, stále se mačká spoušť.
Uvědomění si odpovědnosti za rychlý pokles biodiverzity během posledních dvou staletí přinutilo člověka ke změnám v jeho chování. Jedním z prvních kroků bylo omezení sportovního lovu zbytku divoce žijících zvířat. Bohatí privilegovaní muži si proto hledají nový koníček, novou dostatečně mužnou aktivitu, a konvertují k „wild photography“. Ačkoli se to na první pohled může zdát úsměvné, fotografování divočiny se v mnohém lovu skutečně podobá, zejména pak vzrušením z pronásledování a pocitem vlastního nebezpečí. Ani trofej nechybí. Namísto usmrceného zvířete si lovec odnáší jeho snímek. Agrese a dravost je to, co dle teoretičky fotografie Susan Sontagové spojuje akt fotografování a lovu. Fotograf dnes míří na opravdové šelmy, obklíčené a příliš vzácné, než aby mohly být zabity. Střelné zbraně se v této seriózní komedii ekologického safari proměnily ve fotoaparáty, jelikož příroda přestala být tím, čím bývala – tím, před čím lidé potřebovali ochranu. Nyní je to sama příroda – zkrocená, ohrožená a hynoucí –, jež potřebuje být ochraňována lidmi, píše Sontagová ve své eseji O fotografii.
Když fotograf musí „zaměřovat“ a pak „mačkat spoušť“, jak si může nepřipadat jako predátor
Turismus zažívá po druhé světové válce velký boom. Životní úroveň se zvedá, individuální doprava se rozvíjí a cestování přestává být výhradou bohatých a šlechty. Dostupnějším se stává také fotografická technika, a tak turista na každou svou cestu vyráží vyzbrojen fotoaparátem. Proč? Ze stejného důvodu jako sportovní lovci – fotografie slouží jako důkaz, že jste na výletě byli, že jste si ho užili. Slouží jako suvenýr, slouží jako trofej. Zážitky jsou omezovány na dravou honbu za fotogeničností. Kromě důkazu samotná činnost fotografování také zmírňuje pocity dezorientace v cizím prostředí a dává zážitku formu: zastavit se, zaznamenat, pokračovat dál. A tím se obloukem vracíme k našemu zpocenému turistovi zoomujícímu do dáli. Protože co je lepší suvenýr než taková žirafa, gazela nebo snad samotný lev!
Fotografovat znamená přivlastňovat si fotografované. Proměnit tedy v suvenýr zebru nebo africkou pláň je něco jiného než vyfotografovat člověka, v tomto případě domorodce. „Fotografovat lidi znamená zneuctívat je tím, že je vidíme tak, jak se sami nikdy neuvidí, tím, že o nich víme to, co nikdy vědět nemohou; tak se lidé mění v předměty, jež mohou být vlastněny,“ vysvětluje Sontagová a myšlenku zakončuje slovy: „Stejně jako je fotoaparát vytříbenou zbraní, fotografovat někoho znamená páchat vytříbenou vraždu – vraždu jemnou, přiměřenou chmurné, vystrašené době.“
Agresivita, kterou v sobě fotografie nese, se projevuje také v její terminologii napříč jazyky. Český fotografický slang na tom ale – na rozdíl třeba od toho anglického – není až tak zle. Ačkoli běžně používáme termíny jako oříznout, spoušť nebo třeba temná komora, angličtina jde ještě dál a půjčuje si pro svůj slang slova spojená třeba i přímo se střílením: shooting – střelba, ale také fotografování; to take a shot – vystřelit, ale také pořídit snímek; nebo třeba sloveso to dodge, často ve spojení to dodge a bullet – uskočit, vyhnout se (kulce) nebo také zesvětlit vybrané části fotografie v postprodukčním procesu. „Když fotograf musí ‚zaměřovat‘ a pak ‚mačkat spoušť‘, jak si může nepřipadat jako predátor a fotografovaný jako kořist,“ ptá se fotografka Aphrodite Desirée Navabová. Na rozdíl od Sontagové nepovažuje agresivitu za přirozenou vlastnost tohoto média, ale uměle vytvořenou jazykem, kterým se o něm mluví. „Není to pouze otázka sémantiky, jde o lepší pochopení fotografického procesu. Nadužíváním a nesprávným používáním slov o násilí se jejich význam zobecňuje, utlumuje a postupně vytrácí, až nakonec znamenají všechno a nic,“ píše Navabová v eseji Re-Picturing Photography: A Language in the Making. Jediné, co si ze skutečnosti fotografie „přivlastňuje“, co skutečnosti opravdu „bere“, je světlo, které se od skutečného odráží.
