Čokoláda k MDŽ
Prodávám Nový Prostor na Mariánském náměstí u knihovny. Musím říct, že se mi tam prodává skvěle. Mám tam skvělý zákazníky, jak z knihovny, tak i z magistrátu, a taky studenty z DAMU. Jeden z těch studentů se jmenuje Patrik a ten mě chce pozvat i na jejich představení. A takových hodných zákazníků mám hodně, dokonce tak okolo padesáti si jich u mě kupuje pravidelně. Tak vždycky pokecáme. A když je dobrej den, prodám třeba dvacet nebo dvacet dva časopisů.
Kousek od knihovny je taková kavárna Hany Bany a tam si občas zajdu, protože tam pracují tři studentky z DAMU a já za nima rád chodím. Ta jedna se jmenuje Štěpánka a ta si u mě právě kupuje pravidelně, i Terezka si kupuje. A vždycky, když je MDŽ, tak každé koupím v krámě jednu čokoládu, aby měly radost.
Básně a koledy
Při prodeji se snažím oslovovat. Vždycky pozdravím a říkám: časopis Nový Prostor, zajímavé čtení… A na Velikonoce říkám básničky, a když jsou Vánoce, tak zase zpívám vánoční koledy. Prodávám teď asi rok, ale když jsem šel ke knihovně poprvé, tak jsem se ani moc nebál a nebyl nervózní. Jednou už jsem totiž Nový Prostor prodával, začal jsem, když mi bylo asi dvacet pět. A chvíli jsem prodával dokonce i v Plzni.
Nový Prostor je skvělej časopis a vydává ho dobrej organizační tým. Mám tady taky kamarády, třeba mého kamaráda Radka, se kterým jsem se tady seznámil. Kdybych neprodával, tak bych byl asi sám a neměl tolik známých. Díky prodeji můžu bejt mezi lidma, a hlavně jsem si zdokonalil komunikaci. Myslím, že mi to teď jde líp.
Od poloviny školky a vlastně až do mých osmnácti let jsem byl v dětském domově.
Občas mi ostatní prodejci říkají, že na ně byl někdo sprostej a že jim i někdo nadává, ale mně se to zatím nestalo, že by na mě byl někdo hnusnej. Naopak, mám moc hezký zážitky. Třeba teď budu mít devátého dubna narozeniny, bude mi už čtyřicet sedm. A většinou mi lidi k těm narozeninám nosí dárky, tak na to se zase moc těším. Když mi bylo čtyřicet šest, tak přišla jedna zákaznice, koupila si časopis a k těm narozeninám mi dala zabalené peníze, to jsem měl velikou radost. Ale vždycky mě potěší i přání. Jedna zákaznice má malou holčičku a ta mi vždycky k narozeninám nakreslí obrázek, to mě moc těší. Mám opravdu štěstí na lidi.
Učení a automaty
Narodil jsem se v Berouně, asi i proto mě to tam pořád táhne a jezdím třeba prodávat časopis na hrnčířské trhy. Od poloviny školky a vlastně až do mých osmnácti let jsem byl v dětském domově. Nejdřív v Solenicích u Příbrami a pak mě dali mezi Kutnou Horu a Zruč nad Sázavou. V dětském domově to bylo docela dobrý, měl jsem tam taky kamarády. Přímo v tom dětským domově jsem se i učil, chodil jsem do zvláštní školy a ta byla přímo tam. Jakž takž mi šla matika a čeština, docela mě ty předměty i bavily.
Pak jsem se měl vyučit na zedníka, ale to jsem nezvládnul. Tenkrát jsem blbnul, občas jsem hrál automaty a kvůli tomu jsem se nevyučil. Dneska je mi to líto, že jsem do toho spadnul, ale dřív ten automat byl v každý hospodě. Dneska už takový kraviny nedělám. Kdybych měl tu možnost znova, tak bych se víc snažil, abych se vyučil.
Továrna na boty
Když mi bylo osmnáct, tak mě z dětského domova poslali do práce, ke které byla i ubytovna, kde jsem bydlel. Byla to nějaká továrna, kde se dělaly boty. Byl jsem tam jen měsíc, protože jsem dostal první výplatu a celou ji prohrál. Bál jsem se, že budu mít průšvih, tak jsem nešel do práce, měl jsem absence a vyhodili mě.
V tu dobu měli rodiče byt v Příbrami, tak jsem odjel za nima a chtěl jsem u nich bydlet. I když jsem byl v dětským domově, tak jsem s rodinou zůstal v kontaktu. Máma za mnou občas přijela na návštěvu, ale spíš jsem se vídal s dědou, protože máma byla zbavená rodičovských práv. Moji opatrovníci byli právě děda s babičkou, brali si mě i moje dvě ségry vždycky na prázdniny. Prarodiče byli totiž starý, tak jsme u nich nemohli zůstat.
Ale obě moje ségry si z dětského domova vzala jedna rodina a adoptovali je. Se ségrama jsme napřed byli ve stejným domově, ale pak nás rozdělili. Když si je vzala ta rodina, nebyli jsme moc v kontaktu, ale teď se hodně bavíme, ségry mi posílají i balíčky.
Kvůli tomu mě nevlastní táta nechtěl doma, takže jsem tam nemohl chodit, neměl jsem kde spát a začal flákat práci, takže mě zase vyhodili.
Po té výpovědi jsem se nastěhoval k mámě a nevlastnímu tátovi do Příbrami. Našel jsem si tam práci, ale pořád jsem měl problém s tím hraním. Kvůli tomu mě nevlastní táta nechtěl doma, takže jsem tam nemohl chodit, neměl jsem kde spát a začal flákat práci, takže mě zase vyhodili. To byla doba, kdy jsem se poprvé dostal na ulici, bylo mi asi dvacet. Ale občas, když byl táta v práci, tak jsem se tam mohl jezdit aspoň vykoupat.
Pak jsem měl práci i v Českých Budějovicích, dělali jsme nádobí. Když jsem byl starší, vydržel jsem asi dva nebo tři roky u Technických služeb, protože to bylo i s ubytovnou. Ale pak jsem si zlomil nohu a zase jsem tam skončil. V tu dobu jsem neměl kam jít, tak jsem jel ke známému do Neratovic a ten mi poradil, že existuje Nový Prostor, tak jsem to šel zkusit.
Protloukat se životem
Zažil jsem toho hodně špatnýho, musel jsem se protloukat, jak to šlo, chvíli jsem byl i v Praze na hlavním nádraží. Ale nechci to znova otvírat, to už mám naštěstí za sebou… Myslím, že jsem na tom hraní automatů byl asi závislej, ale v tu dobu mi s tím nikdo nepomohl a já si nemohl pomoct, když to bylo všude. Dneska už s tím problém nemám. Asi mi chyběli ti rodiče, v domově nás bylo hodně a nebyl čas to řešit, pak mě hned poslali do práce a já měl najednou první výplatu v ruce.
Naposledy jsem bydlel v bytě, když jsem byl u těch rodičů v Příbrami. Od té doby jsem buď venku, nebo na ubytovně. Ani si nepamatuju, jak dlouhou dobu jsem na ulici strávil. Spával jsem ve spacáku, ale když pršelo, bylo to těžký. Takže jsem rád, že teď mám ubytovnu, a dokonce ji zvládám platit tak, že na ní můžu bejt pořád a nemusím trávit noci venku.
Když mám volno, tak hraju hry a koukám na televizi. Chtěl bych třeba i pomoct mámě s vařením, ale vůbec to neumím, protože jsem se to nikde nemohl naučit, když jsem ani neměl kuchyň. Do budoucna bych si přál, abych měl garsonku, kde bych bydlel s mámou a s přítelkyní, kterou bych si chtěl najít. Nikdy jsem nebydlel sám, ani nevím, jestli bych to zvládnul. Ale chci bydlet s mámou, dokud ji mám. Já se na ni nezlobím, že nás dala do domova. Ale moje ségry ji vidět nechtějí, občas ji jen nechají pozdravovat. A jestli jsem šťastnej? Asi jo… Šťastnej většinou jsem, když je hezký počasí a svítí sluníčko.
