Na varovné signály o odlišnosti mé cílové destinace narážím už při žádání o povolení vstupu do země. Ať vás do Číny vede jakýkoli důvod, prvním krokem k získání víza je vyplnění nepříjemně podrobného formuláře. Jaké máte nejvyšší dosažené vzdělání? V jakém oboru? Jaké jsou vaše pracovní zkušenosti za posledních pět let? Uveďte kontakt na vaše nadřízené. Jaká je adresa vašeho bydliště? Jak se jmenuje váš otec? Kdy se narodila vaše matka? Máte děti? Nachází se někdo z vašich příbuzných v Číně? Na čí náklady budete cestovat? Kdo je váš nouzový kontakt? Jaké země jste v posledních dvanácti měsících navštívila? Vstoupila jste někdy na území Číny nelegálně? Trpíte závažnou mentální chorobou nebo nakažlivou nemocí? Byla jste členem některé z polovojenských organizací, civilních ozbrojených jednotek, partyzánských sil nebo povstaleckých organizací? Disponujete nějakou specifickou dovedností v oblasti střelných zbraní, výbušnin, jaderných zařízení, biologických nebo chemických produktů? Teprve až po důkladné zpovědi dotazníkem můžu zažádat o termín schůzky v China Visa Centru, kam, samozřejmě, musím dorazit osobně, a to ze dvou důvodů – osobního pohovoru a poskytnutí otisků prstů.
Nejsnáze lze získat vízum turistické. I k němu nicméně musím doložit denní itinerář cesty, potvrzení o zaplacení zpáteční letenky a ubytování, adresy hotelů, ve kterých plánuji přebývat, a způsob přepravy z jednoho místa do druhého. Požadavky na další podpůrné dokumenty se mohou lišit člověk od člověka podle toho, jak moc podezřele vypadáte. Já procházím bez větších zádrhelů, a to si mě přitom na letištích pravidelně vytahávají v rámci namátkových kontrol na pašování drog.
Jakmile po přistání v cílové destinaci vypnu letový režim, můj kontakt se západním světem je definitivně odstřihnut. Instagram, Facebook, Messenger, WhatsApp, X, YouTube – stránku se nepodařilo načíst. A pozor! V nemilosti je i Google se všemi jeho službami, včetně Gmailu a Google Drive. Ani předplacená VPN nepomůže. Ozkoušeno. Prozíravě jsem však vsadila na starý dobrý papír a všechno důležité si vytiskla. Po dalším naskenování otisků prstů, pasu a čestném prohlášení, že nemusím do karantény, vyplňuji – pro změnu papírový – formulář požadující detailní informace o mém pobytu, včetně čísel letů, adres a podobně. Následuje znovu skenování otisků prstů, znovu skenování pasu, focení mého vzezření po čtyřiadvaceti hodinách na cestě, znovu dotazování na důvod mé cesty a dlouhé ťukání do počítače.
A tak tu stojím na letišti s papírem v ruce, pár čínskými jüany na metro a nulovou znalostí čínštiny. Jedinou spojkou s domovem mi zůstal Skype, popřípadě seznamovský e-mail. Brouzdat na českém internetu tady jde, ale pokud o sobě víte, že jste cholerik, nedoporučovala bych to. Každá webová stránka musí nejprve projít kontrolou, což znamená, že se v průměru minutu až dvě načítá a není jisté, jestli se načte. Situace není lepší ani na předražených mobilních datech pro turisty. Na závadnost stránek se tu dohlíží snad ještě důkladněji než při připojení přes Wi-Fi. Místní cenzor má nicméně smysl pro humor, protože notifikace mi pořád přicházejí a deprimace z odpojení tak narůstá.
V zájmu zachování mentálního zdraví nakonec podléhám a stahuji si sociální síť WeChat. Čas od času je prokrastinace zkrátka potřeba. Mimo skvělého obsahu k tupému scrollování nabízí WeChat také zajímavý vhled do místního narativu a fungování zdejší propagandy – ať už jde o videa okatě vychvalující cokoli čínského, záběry z vojenských přehlídek, anglicky mluvící, ale přitom implicitně protizápadní videa nebo třeba příspěvky komentující izraelsko-palestinský konflikt. Tolikrát nám na přednáškách profesoři vyprávěli o síle propagandy, tolikrát jsem si o ní četla v odborné literatuře, tolikrát jsem ji hledala v českém prostoru. Myslela jsem si, že jsem na tu zdejší připravena. S prvními výroky místních o rusko-ukrajinské válce nebo o Tchaj-wanu mi ale přesto přejíždí mráz po zádech. Žádný náznak sarkasmu nebo vedlejšího pomrkávání. „Nejsem sám. Je to většinový názor.“
Dlouho jsem si zvykala také na všudypřítomnost kamer. Zatímco v Evropě si na obchody raději lepíme makety a upozornění, že je prostor monitorován, tady se stačí ohlédnout přes rameno nebo zvednout oči. Nepřeháním. Na semaforech, na pouličních lampách, na rozích domů, v metru, ve vlaku, v obchodech, v restauracích, v parku, ve výtazích, na chodbě bytového domu. A ne jedna. Na úřadech jich je na stropě víc než bodovek. Kde není kamera, tam je strážník nebo hlídač. Zatímco já vzpomínám na Orwella, místní si kamery vychvalují. Snížila se díky nim kriminalita. Bodejť by ne. Bojím se i přejít na červenou, abych neměla problémy. Na druhou stranu ale musím uznat, že na tom něco je. I přes nedostatek veřejného osvětlení se necítím po setmění nekomfortně. Velký bratr mě sice vidí, ale svým pohledem vlastně i chrání.
Z dosavadního vyprávění je, myslím, zřejmé, že svoboda pohybu tady úplně nefrčí. Znovu se o tom přesvědčuji při cestování vlakem. Vyrážím s hodinovou rezervou, protože to můj nízký orientační smysl v novém prostředí vyžaduje. Během cesty ale zjišťuji, že budu ráda, když přijedu včas. Frontu na rentgen patnáctikilového batůžku stojím v metru hned dvakrát. Potřetí ho ze zad sundávám na nádraží. Projíždí rentgenem, já současně s ním procházím přes detekční rám. Oba pípáme. Zastavuje mě strážnice a začíná šacování, druhý strážník mezitím kuchá můj batůžek. Sebrali mi sprej na vlasy a můžu pokračovat k přepážce. Další skenování pasu, další focení mého zpoceného obličeje, další nedůvěřivé pohledy a další ťukání do počítače. Vlak mi jede za dvacet minut. Konečně se otevírají elektrická vrátka a já jako kůň na dostizích splašeně vybíhám vpřed! A15, A15, A15 – kde je proboha gate A15?! Běžím střemhlav, Číňan nečíňan, k hloučku tlačícímu se skrze jedny úzké dveře u check-in budky. Každý zde v ruce drží kartičku, kterou nedočkavě přikládá ke skeneru, aby ho dveře nepřivřely. Já ale žádnou takovou kartičku nemám. Vlak odjíždí za deset minut. Obíhám hlouček a hrnu se k paní, která na ten chaos pokojně dohlíží. Neumí anglicky. Ukazuji jí svůj pas a jízdenku. Pochopila. Bere mi pas a proces se opakuje: skenování, focení, ťukání. Jsem na nástupišti! Vlak přijíždí. Běžím podél něj za svým vagonem. U dveří stojí průvodčí a naposledy kontroluje pas a jízdenku. Zápis ze systému: Aneta Hamerníková v 10:41 prošla přes kontrolu, Aneta Hamerníková v 10:58 prošla přes check-in, Aneta Hamerníková v 11:03 nastoupila do vlaku do Nanchangu. „Vítejte v Číně,“ prohodí žoviálně spolucestující, když udýchaná a zpocená konečně dosednu na svoje místo.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
