Poměrně záhy poté, co Homo sapiens přišel z Afriky do Evropy, si domestikoval psa – tedy původně vlka, se kterým si vytvořil jakousi alianci. Vlci, latinsky Canis lupus, ale dnes obývají především oblasti s menší lidskou aktivitou, například národní parky. Objevují se také v blízkosti lidských sídel, kde tu a tam zahánějí svůj hlad lovem farmářského dobytka.
Vlci však pro krajinu znamenají mnoho. Svou rolí přirozeného predátora snižují rozsáhlé škody na lesních porostech a zemědělských plodinách, které v současnosti devastují jeleni, srnci či prasata divoká. Vlci jsou chráněni zákonem a jejich sledování a ochrana je v rukou státních orgánů a odborných organizací. Pro některé lidi jsou však stále spíše hrozbou než symbolem přírody, což vede k diskuzím a konfliktům mezi jejich zastánci a odpůrci. Pokud budou i nadále chráněni, mohou být přínosem pro zdravou a vysoce potřebnou biodiverzitu a stabilitu ekosystému. Právě o tom jsme si povídali s docentem Pavlem Hulvou, zoologem a molekulárním ekologem, který se nejen vlky, ale i dalšími savci, jako jsou velryby nebo netopýři, dlouhodobě zabývá.
Podle serveru Návrat vlků k nám nejvíce migrují vlci z karpatské populace a poslední dobou také vlci z Pobaltí a sezónně i z Alp. Co k nám vlky z okolních zemí vede?
Ono se samozřejmě nedá říct, že směřují cíleně do Česka. Vlci zvětšují svůj areál a populace. V případě Polska a Německa se jedná o středoevropskou nížinnou populaci, která pochází původně z Pobaltí. Expanze celkově trvá už přes deset let, kdy vlčí smečky postupně zabírají další území a dostávají se až k nám. Nejdříve se u nás objevovali spíše sporadicky, pak se poprvé v roce 2014 objevila první smečka na Kokořínsku a dál se příslušníci této populace rozšířili do pohraničních hor, které jsou přeci jenom méně zalidněné. Dále se u nás příslušníci karpatské populace vyskytovali v Beskydech, kde postupně docházelo k nárůstu populace a usazení prvních smeček. Podobně se vlci dostali z Alp na Šumavu.
Takže se třeba do České republiky přibližují přes generace…
Ono to funguje podobně jako u lidí – mláďata zprvu žijí s rodiči. Narodí se na jaře a před zimou už musí být dorostlá, aby ji dokázala přežít. Pak dojde k disperzi subadultů, kdy jsou mladí vlci už plně dorostlí a hledají si své vlastní nové teritorium. To může být jen třeba pár desítek kilometrů daleko, ale zvlášť u samců jsou to v některých případech i stovky kilometrů.
Jaký je přirozený pohyb vlka? Je to spíš kočovník, usedlík, nebo věčný cestovatel, který se nikde dlouho nezdrží?
To záleží, jak to budeme definovat. Po oddělení od rodiny se vlci přesouvají na větší vzdálenost, pak po zbytek života žijí v teritoriích, která si vymezují proti potenciálním sousedům. Teritorium může mít stovky až tisíce kilometrů čtverečních. Jeho hranice si vlci značkují a může zde docházet i k agresivnímu chování vůči sousedům. Jsou například studie, že se sudokopytníci zdržují právě na hranicích teritorií vlků, protože je tam menší pravděpodobnost, že je šelma uloví.
Dá se počet vlků přesně určit, když třeba přebíhají v hraničních oblastech?
Úplně přesně to nelze, navíc když je u nás většina z asi 25 smeček přeshraničních. Počet zvířat uvnitř hranic proto kolísá i během dne v souvislosti s jejich přesuny. Počet vlků se také navyšuje tradičně na jaře, kdy vlci vrhají mláďata, ale protože je příroda krutá, ne všechna přežijí zimu. Jedno číslo je velice složité určit, neboť kolísá během dne i roku, řádově se ale počet vlků u nás pohybuje kolem stovky.
Jakým způsobem monitoring vlků děláte?
Monitoring má různé nástroje. My se specializujeme na genetický monitoring – různé instituce sbírají v terénu materiál, který my poté shromažďujeme a zpracováváme. Genetika přináší informace o individuální identifikaci, která se v případě vlků nedá určit například z fotopastí. Ukáže nám také, z jakých rodinných svazků vlk pochází a pomůže odhalit jejich přesuny na delší distance. Terénní část sestává například z hledání stop a dalších pobytových znaků nebo se přes sezonu poslouchá vlčí vytí. Při sběru vzorků v terénu operují v rámci ČR stovky lidí. Jsou to lidé z ochranářských vládních i nevládních institucí, biologové a zoologové z chráněných oblastí, kolegové z vysokých škol nebo dobrovolníci z řad veřejnosti. Terénní pracovník ale musí být samozřejmě alespoň částečně vyškolený.
Vlci a další predátoři, kteří jsou na vrcholu potravní pyramidy, ovlivňují celý ekosystém, i když mají poměrně malou populační hustotu.
Proč je pro zachování biodiverzity vlčí populace tak důležitá?
Vlk je klíčový druh mírného pásma. Vlci a další predátoři, kteří jsou na vrcholu potravní pyramidy, ovlivňují celý ekosystém, i když mají poměrně malou populační hustotu. Regulují například možné přemnožení středně velkých predátorů nebo kopytníků, a proto mají také v důsledku vliv na vegetaci nebo erozi půdy.
Jak se vlci dokáží přizpůsobit změnám počasí v průběhu roku, ale i změnám klimatu?
To jsou dvě různé věci. Během roku se v temperátní zóně počasí mění už od nepaměti. Základem pro vlky je přelínání – my si navlékneme svetr, vlkům naroste zimní srst. Částečně mohou také měnit stanoviště podle optimálních podmínek k lovu. Co se týče globálního oteplování, vlci na něj reagují zejména změnou areálu. Vlk je každopádně poměrně přizpůsobivý. Většina čtenářů asi zná Mauglího a Bílého tesáka, takže ví, že se vlk vyskytuje od tropického lesa až po Arktidu. Náročnější pro něj je velká akcelerace řady faktorů lidské společnosti, zejména vzrůstající doprava, hi-tech vybavení lovců a tak dále, což jsou asi důležitější faktory než klima.
Jak ideálně najít rovnováhu mezi vlky a lidmi?
Základem jsou určitě objektivní informace a vzdělání. Jestli je v naší republice přes deset milionů lidí a stovka kusů nějakého čtyřicetikilového zvířete, jako je vlk, tak tam reálný problém pro lidstvo není. Spíš jde o konflikt psychologický a kulturní. Můžeme například srovnat škody způsobené vlkem s množstvím vyhozeného jídla, které dělá čtvrtinu až třetinu veškeré produkce. To znamená, že například naše liknavost nás připraví o nesrovnatelně více jatečních zvířat, než kolik vlci mohou sežrat farmářům, pokud v těch několika procentech svých loveckých výprav narazí místo divokého kopytníka na ovci. V tomto případě ale stát hradí prevenci i škody. A to nemluvím o dalších faktorech mortality hospodářských zvířat, jako je např. počasí nebo nemoci, které ovšem nejsou tak mediálně vděčné jako archetyp šelmy.
