NP č.604 > Téma číslaAhoj, jmenuju se Micka a jsem sociální parazit aneb o našich chlupatých dětechAneta Hamerníková

Proč je kráva k jídlu a pes k lásce? S různými druhy zvířat máme různé vztahy, které se mění v závislosti na času a místě. Od některých se snažíme odlišit, jiná bereme jako komoditu, další nahrazují či doplňují naše sociální vztahy. Jaký je smysl mezidruhového citového pouta? Čím se domácí mazlíček odlišuje od dobytka nebo divoké zvěře? A proč je jeho chov potenciální evoluční problém?

První velké změny ve vztahu člověka a zvířete přinesla neolitická revoluce. Dobu ledovou vystřídala doba meziledová. Globální oteplení nastolilo příznivé vegetační podmínky a z člověka-lovce-sběrače se stal člověk-zemědělec. Přestal kočovat za migrující zvěří, usadil se, začal obdělávat půdu a ve velkém domestikovat – nejprve ovci, kozu a prase, poté i krávu nebo koně. Škatulky „zvíře jako hrozba“ a „zvíře k jídlu“ se rozšířily o škatulku novou – „zvíře k užitku“.

 

Přestože usedlý způsob života míru domestikace umocnil, člověka už jedno zvíře tou dobou doprovázelo. Úplně prvním ochočeným živočichem byl vlk. Teorie o průběhu jeho zdomácnění tvrdí, že vlci následovali lovce mamutů dobrovolně. Živili se zbytky, které po sobě lovci nechávali, a díky tomuto „krmení“ neměli potřebu člověka napadat. Výhody soužití si časem uvědomili také lidé. Vlk byl svým jemným čichem a vynikajícím sluchem schopný zpozorovat blížící se predátory nebo kořist daleko dříve než oni, a tak se člověku stal partnerem, v budoucnu dokonce nejlepším zvířecím přítelem.  

 

Dobrovolně za člověkem přišla také kočka. Zásoby zrní a vypěstované úrody přitahovaly k lidským obydlím myši a krysy. Hlodavce pak následovaly právě kočky. Protože pomáhaly člověku v boji se škůdci a člověk jim nijak zvlášť nepřekážel, rozhodly se zůstat v jeho blízkosti a postupem času se stejně jako u psů pragmatické partnerství proměnilo v přátelství. Vedle zvířat „divokých“ a „užitkových“ tak vznikla třetí podskupina ve vztahu člověk a zvíře, tzv. „domácí mazlíčci“.

O svých domácích mazlíčcích mnohdy uvažujeme jako o dětech.

Od neolitické revoluce je pro vztah člověka a zvířete charakteristická nerovnost a jasná lidská nadřazenost. Z nějakého důvodu se ale domácí mazlíčci v porovnání se zbývajícími dvěma skupinami vždy těšili mnohem větší náklonnosti i respektu a upřednostňovaní zůstávají dodnes, přičemž v posledních dekádách podřízenost a nadřazenost ze vztahu úplně mizí. Ze společníka mazlíček povyšuje na rovnocenného partnera, z partnera na plnohodnotného člena rodiny. Slaví se jeho narozeniny, cestuje s ostatními na dovolenou, jeho fotografie nechybí v rodinném albu, kupují se mu oblíbené pamlsky, zajišťuje se pro něj hlídání, když jdou „rodiče“ do divadla. Čtete správně. Ne páníčci, rodiče. O svých domácích mazlíčcích totiž mnohdy uvažujeme jako o dětech. Hrajeme si s nimi, referujeme o nich jako o „našem chlupatém dítěti“ a v rozhovoru se často uchylujeme k šišlání a baby talku.

 

Význam existence citové vazby mezi lidmi je z evolučního hlediska jasný – má zajistit lepší podmínky pro reprodukci a přežití lidského druhu, slouží k vytváření vzájemně prospěšných vztahů, nabádá nás ke sdílenému rodičovství a pomoci příbuzným. Proč si ale lidé takovouto vazbu vytvářejí i k příslušníkům jiných živočišných druhů? John Archer, profesor psychologie na prestonské University of Central Lancashire, se ve své eseji Why Do People Love Their Pets? (Proč lidé milují své domácí mazlíčky? pozn. red.) zamýšlí nad čtyřmi nejběžněji uváděnými teoriemi, které na tuto otázku hledají odpověď. V první řadě zpochybňuje poměrně rozšířené přesvědčení, že má mazlíček nahrazovat či doplňovat chybějící nebo nefunkční sociální vztahy svého páníčka. Podle Archera tento postoj jednak odkazuje k již překonané židovsko-křesťanské tradici, tedy přesvědčení, že zvířata byla stvořena pro to, aby sloužila člověku, jednak by to znamenalo, že značná část populace nedokáže navazovat plnohodnotné vztahy s ostatními lidmi. Nesouhlasí ani s dalším tvrzení, které vidí důvod našeho přilnutí k chlupatým společníkům ve způsobu života, jaký západní svět vede. Takové vysvětlení totiž nebere v potaz, že se jedná o široce rozšířený fenomén, a to jak geograficky, tak historicky.

kočka v kufru

V posledních letech se hojně objevují studie o blahodárných účincích soužití s našimi čtyřnohými přáteli na lidské zdraví a duševní pohodu. Chovatelé lépe snášejí stres a mají významně nižší riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Mohlo by se tedy zdát, že jsme našli správnou odpověď: společnost zvířete zlepšuje lidské zdraví, a proto ji lidé vyhledávají. Archer ale stále není s vysvětlením spokojen a darwinovsky se ptá: jsou tyto zdravotní přínosy natolik významné, aby přispěly k reprodukčnímu úspěchu? Kardiovaskulární onemocnění je charakteristické pro pozdější, postreprodukční věk a vysoká míra stresu je vlastní moderní době. Přidají-li se k tomu náklady, čas a energie, kterou by člověk mohl věnovat spíše péči o vlastního potomka než o mládě jiného živočišného druhu, soužití se pro člověka stává značně nevýhodným. Nehledě na to, že přítomnost zvířete v domácnosti vytváří více nebezpečných situací pro lidské dítě.

Mazlíčci odmala manipulují chování svých majitelů, staví se do role lidského mláděte, které potřebuje péči a ochranu, a ve svých páníčcích tak probouzejí silné rodičovské pudy. 

Poslední možnou odpověď nabízí komparativní zoologie, která chov domácích mazlíčků vysvětluje jako druh sociální symbiózy. Otázkou přesto zůstává, o jaký druh se přesně jedná. Na výběr máme ze tří možností – mutualismus (soužití prospívá oběma stranám), komensalismus (soužití prospívá jedné ze stran, druhé neškodí), parazitismus (soužití prospívá jedné straně na úkor strany druhé). Přestože bychom mohli o vztahu člověka a hlavních zástupců třetí podskupiny, tedy psa a kočky, mluvit jako o komensalismu, možná i o mutualismu, dle Archera jeho dnešní podoba spadá spíše pod sociální parazitismus. Mazlíčci odmala manipulují chování svých majitelů, staví se do role lidského mláděte, které potřebuje péči a ochranu, a ve svých páníčcích tak probouzejí silné rodičovské pudy. Postupem času zvíře začne náklonost opětovat a vytvoří se citové pouto, které jeho pozici ještě upevní.

 

Jak to ale dělají? Jak docílí toho, aby se nám sepnulo „jsi rodič, starej se“? Ne každá němá tvář na „rodičovský čudlík“ dosáhne. Její úspěšnost ovlivňuje hned několik faktorů. Velký vliv má roztomilost. Skutečně. Bez žertů. Velké oči, baculaté tváře, krátké končetiny, neobratné pohyby – proto se rozplýváme nad koťátky, štěňátky a kuřátky, proto milujeme Bambiho a proto kupujeme plyšové medvídky. Mláďata savců a některých ptáků sdílí podobné rysy, které apelují u dospělých jedinců, tedy i u nás, na ochranitelské a pečující pudy. A přece nemáme doma koaly, nenavlíkáme oblečky tučňákům a netulíme se na gauči k pandám. Ačkoli je dětská roztomilost velkou výhodou, důležitou roli hraje také inteligence a velikost. Mimo to upřednostňujeme teplokrevné chlupaté savce, protože sami teplokrevnými chlupatými savci jsme. Důležitá je také schopnost přizpůsobit se lidskému způsobu života a prostředí, ve kterém člověk žije. Zároveň by se mělo jednat o tvora společenského, schopného pociťovat emoce a nálady podobné těm lidským. Vylučovací metodou pak dostáváme poměrně krátký seznam několika adeptů, kočka a pes jsou mezi nimi.

Od běžných sociálních parazitů se ti naši však přeci jen liší. Soužití je iniciováno hostitelem.

Zastavím vás, než se rozzuříte. Vím. Nazvat Micku nebo Žeryka sociálním parazitem zní strašlivě. Věřte ale, že ani Archer, ani má maličkost naše čtyřnohé přátele z ničeho neobviňujeme. Nejde o manipulaci vědomou a záměrnou. Během naší společné historie se zkrátka nachomýtli v blízkosti člověka a z evolučního hlediska bylo nejmoudřejší zalíbit se mu, získat si jeho srdce a nechat ho, ať se postará. Od běžných sociálních parazitů se ti naši však přeci jen liší. Soužití je iniciováno hostitelem, a paradoxně tak sami napomáháme evoluci ve zdokonalování vzezření a chování našeho chlupatého příživníka. Asi aby se jeho smutným očím ještě hůře odporovalo.

 

„Jsou kukačkami v našich hnízdech, pro naše potomstvo však neškodná,“ píše v závěru své eseje John Archer, aniž tuší, že o necelých třicet let později nebude výjimkou mladý pár, který se ve strachu z nejisté budoucnosti rozhodne pro mazlíčka namísto dítěte. „Je to poslední fáze civilizace. Po ní bude následovat už jen vyhynutí,“ píše ve své knize Ochlupení bližní. Zvířata v kulturních kontextech biolog Stanislav Komárek. „Živočišný druh, který nepečuje o svá mláďata, respektive je ani nechce, a místo toho hýčká jiný druh, dopadne špatně,“ dodává.

 

 

 

Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!


autor / Aneta Hamerníková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

„Jdu na jedno” aneb realita alkoholové kultury v Česku / Mariana Petřáková > NP č.604 > Prodejci NP Česká republika patří mezi země s nejvyšší průměrnou spotřebou alkoholu na obyvatele a také státy s nejvyšším výskytem jeho nárazového pití na světě. K takovým výsledkům přispívá hlavně bohatá tuzemská, zejména pivní kultura. Kdo všechno se ale pohybuje na hranici závislosti? číst dále „Ve vztazích často předpokládáme, že ten druhý ví, co si myslíme.“ / Šárka Vlasáková > NP č.604 > Rozhovor „Párům říkám, ať se neberou během prvního roku. Je dobré poznat partnera v průběhu celého roku – jak slaví Vánoce, kam chce jezdit v létě na dovolenou a jak vypadá jeho podzim – aby si člověk udělal představu o budoucím společném životě,“ říká psychoterapeut Martin Galbavý. V rozhovoru s ním se podíváme nejen na párovou terapii, ale i na témata, která se v dnešních vztazích objevují. číst dále „Málem jsem skončila zase na ulici.“ Zpožďování dávek dostává ohrožené skupiny do potíží / Alžběta Ruschková > NP č.604 > Socky Na některé sociální dávky jejich příjemci čekají i několik měsíců. Zpožďování státní finanční podpory ale může mít pro ty, kteří jsou na ní existenčně závislí, drtivé dopady. Problém, o kterém se v poslední době diskutuje čím dál častěji, avšak zatím bez viditelného výsledku, se bezprostředně týká i klientů Nového Prostoru. Mnozí z nich tak žijí každý měsíc ve strachu, že přijdou o těžce získané bydlení. číst dále