NP č.598 > VIP RozhovorBerenika Kohoutová versus prodejkyně Klára: Bez hudby nemůžu žítMonika Veselá

Jednoho prosincového dopoledne se potkala zpěvačka a herečka Berenika Kohoutová s prodejkyní Klárou. Nad kávou si povídaly o hudbě, herectví, ale i o tom, jaké to je být na pódiu za někoho jiného než sám za sebe.

Klára: Bereniko, znáte Nový Prostor?

Berenika: Znám ho už z dětství, kdy si ho kupovala moje máma. A já jsem to tak přirozeně přejala a také si občas časopis koupím.

 

Klára: V dětství jste byla členkou sboru Bambini di Praga, poté i Dismanova rozhlasového souboru. Co vás dětské soubory naučily?

Berenika: Do Bambini di Praga jsem chodila, když jsem byla úplně malá, tak si z toho moc nepamatuji. Dismanův soubor mě ale významně formoval. Neučili jsme se tam jen herectví a zpěv, ale i základy etikety a takové věci. Musím říct, že to pro mě bylo hodně zásadní.

 

Klára: A kdo ve vás objevil talent na zpěv?

Berenika: Asi se ani nemusel nějak významně objevovat, protože to bylo tak nějak jasné od začátku. U dětí je zpěv i takový první vyjadřovací prostředek a talenty se odkrývají postupně. Třeba i kreslení jde odhalit brzy. Ale u zpěvu je to podle mě jasné, jestli na to máte talent, to se pozná celkem rychle. U mě to viděla máma i táta, který je muzikant.

 

Klára: Myslíte, že se zpěv dá naučit?

Berenika: Někdo říká, že se zpěv dá naučit, protože hlasivky jsou sval. Asi to jde, ale nejde naučit hudební sluch, což je ke zpěvu moc důležitá věc.

 

Klára: Umíte hrát i na nějaký hudební nástroj?

Berenika: V dětství jsem hrála na klavír, celkem mě to i bavilo. Pak jsem zkoušela hrát i na kytaru, ale bohužel jsem v ani jednom nástroji nepokračovala. Ale moje obrovské přání je si k nám do bytu pořídit klavír a mít ho tu i kvůli mojí dceři. Přijde mi, že je to podstatná věc v domácnostech s dětmi. Zvlášť v těch hudebních.

 

Klára: Píšete si texty sama?

Berenika: Výhradně sama.

 

Klára: O jakých tématech se vám nejlépe píše? A jsou pro vás nějaká těžká na zpracování?

Berenika: Nejlepší je, když u toho člověk vychází sám ze sebe. Hodně teď pracuju na obnovení kapely a na tom, abych to uchopila s větším konceptem, a v těch textech chci být ještě víc upřímná a dotýkat se témat, která řeším.

 

Klára: Hrála jste v divadelním recitálu Marta, který vznikl k výročí 80. narozenin Marty Kubišové. Kdo pro vás je Marta Kubišová? A jak jste ji vnímala před tím, než jste ji hrála?

Berenika: Asi jsem ji vnímala stejně. Před rolí v recitálu jsem ji znala, měla jsem ji strašně ráda a poslouchala její hudbu od mala. Pak jsem viděla dokument Magický hlas rebelky od Olgy Sommerové, který mě úplně uchvátil. Když jsme začali hru zkoušet, hledala jsem si různé materiály, bavili jsme se o ní a já se jen utvrdila v tom, že ona opravdu trvá na tom, jak je obyčejná, že mě to až dojímá. Je to zvláštní spojení – někdo, kdo je takhle veliký, a přitom si až zarytě trvá na tom, že je normální.

 

Klára: V představení Marta a v soutěži Tvoje tvář má známý hlas jste se převlékala za jiné zpěváky a zpěvačky. Je to pro vás jednodušší, než pak stát na pódiu sama za sebe a zpívat jako Berenika?

Berenika: Je to o dost jiné a v něčem je to o dost těžší být za sebe, protože si musíte říct, kdo vlastně jste. Což já ve své tvorbě aktuálně dost řeším. Převtělovat se pořád do někoho jiného a zpívat písničky, které jsou perfektně napsané, je pro mě úplně jednoduchá věc. Naopak říct si, kdo já jsem a co chci lidem sdělit, to je hodně těžký úkol. Je to velký rozdíl.

 

Klára: A nezůstává potom v Berenice něco z každého takového interpreta? Něco, co si přenesete do svojí tvorby a svého vystupování?

Berenika: No, to je zajímavé se nad tím zamyslet. Je určitě dobré si to zkusit a něco si z toho třeba vzít. Je taky dobré se od těch velkých interpretů učit. Možná trošku jo, musím říct, že u některých interpretů, které jsem ztvárňovala, to ve mně nějakou stopu zanechalo.

 

Klára: Pamatujete si na svůj úplně první koncert?

Berenika: Ty jo! Co byl můj první koncert, to už snad ani nevím… Já jsem toho dělala vždycky hrozně moc, byla jsem součástí nějakého souboru… Možná úplně první koncert jsem měla, když jsem chodila na Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením, kde jsem studovala klasický zpěv. Tam byly snad každý měsíc koncerty studentů, kde jsem zpívala sama za sebe a byla to velká událost.

 

Klára: A co jste zpívala za písničky?

Berenika: Zpívala jsem to, na čem jsme s profesorkou zpěvu pracovaly. Musím říct, že to bylo skvělé, že jsme se otrkali před svými spolužáky. To bylo super.

 

Klára: Vaši písničku Dělám stojky vidělo na YouTube 17 milionů lidí. Považujete ji za přelomovou píseň, díky které si vás více lidí spojilo se zpěvem?

Berenika: No, bohužel ne se zpěvem. (smích)

 

Klára: Tak s čím teda, když ne se zpěvem?

Berenika: No spíš jsem se zapsala jako ta s vtipným textem. Se zpěvem si mě myslím opravdu nikdo nespojoval do doby, než jsem začala dělat tu Martu. To mi přijde docela vtipný, že za mnou teď začínají chodit lidi a říkají, že fakt umím zpívat. Ti lidi to opravdu nevěděli. Ale zase nemůžu úplně říct, že by písnička Dělám stojky byla píseň, kde ukazuju, jak umím zpívat. Ale asi jsem se v ní projevila sama za sebe a se svým textem.

 

Klára: Co vás nejvíc baví, když jste na pódiu?

Berenika: Ta energie, když to lidi baví, když mě to baví s klukama, se kterýma hraju…

 

Klára: Od mala jste ve sboru, střední školu jste studovala se zaměřením na zpěv, potom jste studovala konzervatoř. Nestalo se vám, že byste už někdy herectví nebo hudby měla „po krk“?

Berenika: Asi se to může stát, když to člověk přežene, ale já mám výhodu v tom, že moje práce nikdy není stejná. Každá role je jiná. Mám občas pocit, že to nezvládám, že je toho moc. A když pak třeba nemám čas na dítě, tak mě to frustruje. Ale pak se třeba stane, že mám pár dní volných a tím se mi to vynahradí.

 

Klára: A umíte říct ne?

Berenika: Už to umím a jsem za to na sebe pyšná.

 

Klára: Věnovala jste se opernímu zpěvu a písničky máte i popové. V jakém stylu se cítíte nejlépe a v jakém chcete pokračovat?

Berenika: Kdybych zůstala u té klasické hudby, strašně moc by mě to bavilo. Ale je samozřejmě otázka, jestli bych v tom byla úspěšná. Ale klasický zpěv je pro mě opravdu úžasná věc. Je dobrý v tom, že ti lidi strašně cestují, mají angažmá po celém světě a dost často umíte několik jazyků. A úžasné na tom je, že těm lidem je jedno, jestli tu roli zpívají v Čechách nebo Americe.

 

Klára: Celý život se honíte za tím, abyste přesvědčila okolí, že umíte zpívat. Není pořád někoho přesvědčovat vyčerpávající?

Berenika: No jasně, že je to vyčerpávající. Když jsem byla v soutěži Tvoje tvář má známý hlas, všichni se najednou divili, že umím zpívat. A pak jsem to začala zažívat okolo představení Marta. Ale jsem ráda, že už to ti lidi vědí, což je hrozně příjemný.

 

Klára: Cítíte se spíš jako zpěvačka, nebo herečka?

Berenika: Vždycky na to odpovídám, že mám štěstí, že si nemusím vybírat, ale ona to není tak úplně pravda. Když hudbu chcete dělat naplno, musíte si v tu chvíli vybrat, že třeba něco hereckého nevezmete, abyste se mohli věnovat hudbě. Ale jinak to beru tak, že herectvím se živím a bez hudby nemůžu žít. Ale samozřejmě mám ráda i herectví.

 

Klára: Kdo vás v hudbě nejvíc ovlivňuje?

Berenika: No, to je právě blbý, mě ovlivňuje strašně moc lidí. Jsem hrozně snadno ovlivnitelná a tím, že jsem ještě ta herečka a žánrů jsem si vyzkoušela opravdu hodně a hodně mě jich baví, tak já si ten svůj směr nejsem schopná najít. Je to pro mě těžký. A lidi, kteří v hudbě něco dokázali, se vyvíjeli přesně tím, že říkali, že to chtějí dělat tak a tak, a já jsem vždycky taková jako jo jasně, uděláme tohle a tamto, všechno! Je to i trochu nebezpečný a já si teprve teď začínám budovat svůj postoj.

 

Berenika Kohoutová: česká zpěvačka a herečka. Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři. S kamarádkou a herečkou Marikou Šoposkou psala od roku 2014 blog Sedmilhářky, který vyšel i knižně. V loňském roce ztvárnila hlavní roli v divadelním recitálu Marta, který vznikl k 80. narozeninám zpěvačky Marty Kubišové.

 

Prodejkyně Klára: VYRŮSTALA V DĚTSKÉM DOMOVĚ V MORAVSKÉ TŘEBOVÉ. VE DVACETI SE PŘESTĚHOVALA DO PRAHY. K NOVÉMU PROSTORU JI PŘIVEDLA MAMKA, SE KTEROU SE JIM KONEČNĚ PODAŘILO OPUSTIT UBYTOVNU A PŘESTĚHOVAT SE DO PODNÁJMU. VE VOLNÉM ČASE RÁDA ČTE, NEJRADŠI MÁ FANTASY KNÍŽKY.

 

 

 

Pořiďte si předplatné časopisu a nové číslo dostanete vždy přímo do své poštovní či e-mailové schránky.


Monika Veselá autor / Monika Veselá VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA