Nemám ponožky, ale jinak jsem normální
Nevidomý prodejce Pavel z Arbesáku přišel o zrak až zhruba před pěti lety. Díky celoživotní práci s těžkými stroji (dlouhá léta pracoval na pile) přichází i o sluch. Pavlova situace není záviděníhodná. Stal se závislým na pomoci ostatních, a protože mu příjmy nepokrývají výdaje na bydlení, každou chvíli tráví noci venku. „Sociální podniky pro mě nejsou, já nesnáším špínu. Třeba dneska jsem sice byl na Armádě spásy, ale celou noc jsem nespal. Na pokoji se pár lidí neumylo a v tom se spát nedá. Seděl jsem venku na lavičce nebo chodil po chodbách," vypráví celkem nevzrušeně Pavel a u toho se zlehka usmívá. Pavel se totiž pořád zlehka usmívá, což vám v jeho situaci nejde na rozum. Ptám se ho, jaké jiné možnosti kromě Armády spásy má. Říká, že si všechny peníze šetří na to, aby si mohl jednou dvakrát do týdne zaplatit pořádný pokoj se sprchou a televizí. Za noc dá i osm stovek. Ostatní noci, kdy šetří, prostojí ve vestibulech metra, třeba na Florenci. „Jsou tam ventilátory, odkud fouká teplej vzduch. Stojím tam zhruba od půlnoci do pěti šesti do rána, pak otvíraj obchoďáky, tak se jdu tak do osmi zahřát tam a pak jdu rovnou prodávat," vypráví Pavel a dodává, že tak jednoduchý to ale není, protože z ventilátorů občas fouká i vzduch studený nebo na něj pracovníci metra zavolají policii. Jak dlouho se tohleto dá vydržet? Téměř tuhle otázku na Pavla křičíme. „Tak to nevím. Dokud nezkolabuju," řekne Pavel a hlasitě se rozesměje. Pak vypráví, že ho jen tak něco nepoloží, vyrůstal prý v malém hospodářství a každé ráno než šel do školy musel obstarat všechna zvířata. „Takhle jsem přivykl práci a proto pro mě v dospělosti nebyl problém dělat i ty nejtěžší zaměstnání. Pracoval jsem tvrdě opravdu celý život, i když jsem Rom," rýpne si Pavel do častých předsudků české společnosti.
jak dlouho se tohle dá vydržet? „dokud nezkolabuju,“ směje se pavel
Když se dostáváme k tomu, co by teď aktuálně potřeboval, přiznává, že třeba nemá ponožky a že je v botách naboso. „Mám doprovod jenom občas a ten využívám hlavně pro prodej nebo když potřebuju k lékaři. Kvůli nákupu ponožek se mi prostě nechce nikoho obtěžovat," říká Pavel, a tak mu slibujeme, že poprosíme vás, čtenáře. Kromě ponožek by Pavel potřeboval ještě batoh a v podstatě jakékoli zimní oblečení. Měří 180 centimetrů a velikost kalhot, které bezpečně oblékne, je 32–32.
topení nemám. spím na propletené rohoži, pod hlavou svetr. přikrývám se třema dekama.
„Ze všeho nejvíc bych ale potřeboval bydlení. Jakoukoli garsonku, mám aspoň malý invalidní důchod, takže platit můžu. A jsem Rom, to říkám dopředu. Ale jinak jsem normální," uzavře naše povídání Pavel a znovu se naplno rozesměje.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
