Jaké jsou ty nejklasičtější projevy rodičovské netrpělivosti?
Tak určitě popohánění: „Pojď už / dělej / nezdržuj..." A pak pomáhání. Rodiče často třeba oblékají ještě čtyř- či pětileté děti, aby to bylo rychlejší. Aby nemuseli ve školce pět nebo deset minut čekat, než to dítě zvládne samo. Někdy také rodiče doříkávají za své děti věty.
Jaké osobnostní problémy a patologické situace v rodině s sebou může nést dlouhodobý nedostatek trpělivosti ve výchově?
Pokud rodiče dítě neustále popohánějí, může se dítě stát nervózním, roztěkaným. Pokud rodiče dělají všechno za dítě, protože by to jinak trvalo moc dlouho, stává se dítě pasivním a přichází o zkušenosti. Často rodiče například odhánějí malé dítě od vaření či úklidu, protože by se pletlo, zdržovalo by... Pro tyhle případy je ale patologie příliš silné slovo.
Jste-li trpělivý rodič, jste zřejmě i pohodový a odolný rodič. Dobře zvládáte tempo svého dítěte.
Když to ovšem vezmeme ze širšího hlediska, zjistíme, že trpělivost není izolovaná vlastnost. V osobnosti se většinou snoubí s dalšími bohulibými vlastnostmi či ctnostmi, jako je skromnost, vděčnost, pohodovost. A také odolnost. Jste-li trpělivý rodič, jste pravděpodobně také pohodový rodič. Dobře zvládáte, že má dítě své tempo, že kvůli tomu třeba něco nestihnete atd. No a netrpělivost se zase snoubí řekněme s chtivostí: chcete všechno a chcete to hned. A také s nízkou odolností: když něco hned nemáte, nezvládáte to, hroutíte se. A teď už jsme patologii docela blízko.
Jak definovat hranici mezi zdravou trpělivostí a trpělivostí nezdravou, tedy spíše pasivitou, případně leností, nedůsledností, kterou mylně pokládáme za osvícenou trpělivost?
Trpělivost ale není lenost ani pasivita. Trpělivý člověk je aktivní, jedná. Trpělivost spočívá v tom, že když na vás něco nezávisí, když jde o druhého, tak zvládáte to, že on nejedná. Nezhroutíte se z toho, necháte mu jeho čas a netlačíte na něj. Představte si, že máte doma třeba školáka, který za vámi přijde, že mu nejde spočítat domácí úkol. Chce, abyste to nejlépe spočítali za něj, on si napsal výsledek a měl od školy co nejdřív pokoj. A vy mu neodmítnete pomoc, ale ani to za něj nespočítáte. Vy ho trpělivě vedete k tomu, aby to dokázal sám. Takový přístup vyžaduje mnohem víc energie, času a nasazení než odmítnutí nebo prosté spočítání příkladu. A právě tohle je trpělivost.
Hodně se řeší množství mimoškolních aktivit. Pokud jich mají děti hodně, může to vést k roztěkanosti a netrpělivosti, která se pak projevuje v každodenních detailech?
Ano, může. Děti potřebují mít nějaký čas na to, aby jen tak byly. Aby si hrály. A také někdy bloumaly, jen tak někde lelkovaly a třeba se i trochu nudily. To je velmi cenný kontakt se sebou samým, pramen sebepoznání, fantazie, kreativity a také třeba právě trpělivosti.
Není přehnaný tlak rodičů na výkon dětí (ve škole, v kroužcích, v sociálních dovednostech) určitou formou netrpělivosti především vůči sobě samotným? Chceme, aby děti dosahovaly výsledků, abychom i my dostali revanš v podobě nějaké hrdosti?
Ano. A také někdy, abychom se mohli chlubit. Aby bylo vidět, jak skvělými jsme rodiči. Také to souvisí s dobou, o které se říká, že je rychlá a zaměřená na výkon. Rodičovství je součástí kultury. Bylo by divné, kdyby se vymykalo.
Existují nějaké projevy dětské trpělivosti vůči rodičům?
Třeba to, že vás děti nechají domluvit, že vám neskáčou do řeči. To trénujete dvěma způsoby: První je ten, že sami lidem, včetně svých dětí, do řeči neskáčete. Druhý je, že to po svých dětech vyžadujete. Musíte je to učit, chtít to po nich. Když byste byl pouze trpělivý, ale nevyžadující rodič, nestačí to.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
