Martha: Dobrý den, já jsem Martha.
Zdena: Já Zdena.
M: Na tuhle příležitost čekám roky, až mě oslovíte. Já jsem totiž velkej fanoušek Nového Prostoru.
Z: A vy jste teda herečka, jo? No to já bych taky si někde ráda zahrála...
M: Tak se pojďte nejdřív podívat do divadla. Já se teď začínám zvolna vracet, mám desetiměsíční holčičku Emilku a ta první, Františka, začala akorát chodit do školy, takže je to hukot. Tak bychom to mohli přes redakci domluvit, to bych byla ráda, kdybyste měla čas.
Z: No, to by bylo hezký, já bych přišla. Já jsem na ubytovně, tam mě to moc nebaví.
M: Podle toho, co jsem slyšela o životě v ubytovnách, tak se nedivím.
Z: Já mám aspoň dobrou spolubydlící, ona nemůže chodit, ale moc dobře vaří, včera jsem měla k večeři bramborovej salát a kuře pečený. Dneska dělala játrovou omáčku, to se těším, až se vrátím, že si dám.
M: Já mám taky spolubydlícího, kterej vaří, to je paráda.
Z: (směje se) No a včera prala, my tam nemáme pračku, tak ona to dělá tím zvonem.
M: Moje babička se taky jmenovala Zdenička a na chalupě taky takhle prala. To je krásný jméno a málo se teď dává.
Z: Tatínek se jmenoval Zdeněk, a oni mě chtěli dát jméno Eleonora, ale babička to neuměla vyslovit, tak jsem Zdena.
životního druha už určitě nehledám, pokecám si, srandu udělám, ale to je tak všechno...
M: A jenom dvě tam takhle bydlíte?
Z: Byly jsme tři, ale ta třetí mě okradla a od tý doby se neukázala. Ukradla mi občanku a stravenky asi za tři sta a kartičku na léky. Pak jsem ty doklady ale našla, byly v popelníku za barákem.
M: A jak dlouho už prodáváte Novej Prostor?
Z: Od loňskýho února už.
M: Tak to máte akorát výročí!
Z: No, já prodávám i se svým synem, jmenuje se Václav, ten prodává u knihovny.
M: Od toho jsem si teď zrovna naposled koupila! Jela jsem po Mariánskym náměstí s Emilkou a ona vypadá spíš jako kluk a ještě byla zachumlaná a váš syn mi povídá – A jak se kluk jmenuje? A já na to – To je holka, jmenuje se Emilka. On – To je skvělý, tak když jste si dneska koupila Nový Prostor, mohla by se klidně jmenovat Nový Prostor.
(jako bychom Václava slyšeli, tak se všichni včetně fotografa smějem, Zdena z toho slzí)
Z: (pustí se do vyprávění) Já jsem dělala u Technických služeb v Příbrami uklízečku, pak jsem začala haprovat s kolenem, pak s angínou pectoris a srdcem, tak mi doktor, teď už je mrtvej, vyřídil aspoň částečnej invalidní důchod, teď už mám normální starobní, ale mám jen pět tisíc dvě stě, tak to není moc, no. A ubytovna stojí stošedesát na den, sociálka mi platí čtrnáct dní a ten zbytek si platím sama.
M: Václav taky bydlí v Praze, nebo v Příbrami?
Z: V Praze, v Příbrami se narodil. Všechny moje děti se narodily někde jinde.
M: A kolik máte dětí?
Z: Tři. Dvě holky a jednoho kluka. Holky jsou vdaný, postavily si barák...
M: A maj děti?
Z: Ne, ale já bych chtěla. Já když vidím miminko, tak na něj koukám, hned bych ho chovala.
M: Václav má holku?
Z: Jednu na ubytovně, koupil jí nedávno řetízek s eskem, protože se jmenuje Simona, a on se do ní zamiloval. Ale ty moje holky mě nechtějí.
M: A proč vás nechtějí?
Z: Protože jsem je měla v dětským domově a pak si je vzala pěstounská rodina na vychování.
M: A vy jste to nezvládala, se o ně starat?
Z: Já jsem pak šla do kriminálu, pět let mám za sebou, za blbosti, no.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
