Pro zjednodušení si představte, že váš mozek sestává ze dvou částí. První je aktivní většinu bdělého času, dokáže odhalit lež i lháře, pomáhá vám neustále se orientovat ve světě kolem vás. Tu druhou část aktivujete při četbě knihy, sledování filmu či divadelního představení. Funguje pouze v případě, že jí to ta první část dovolí, dá si pohov a umožní vám věřit něčemu, co není pravdivé. Třeba tomu, že dva herci na jevišti na sebe vytasí dýky, protože se nemají rádi a jeden druhého chce zabít.
Co se ale stane, vloudí-li se na jeviště pravda? Například i v tak nicotné podobě, jako je zakopnutí představitele hlavní role, způsobí, že se mozek okamžitě zorientuje a vyšle vám signál, že toto do nazkoušeného představení nepatří a že nezakopl Hamlet, nýbrž nervózní herec Vomáčka.
Pokud se na jeviště vetře pravda, divák vždy zpozorní. Je-li nepravděpodobně dlouhá pauza mezi replikami, hned nastane mezi herci na jevišti, ale i mezi diváky v hledišti, velmi zjitřená situace. Něco totiž není v pořádku. I tři vteřiny takového napětí mohou být silnější, autentičtější, a tedy pravdivější zážitek než sebebrilantnější divadelní konstrukce.
Mezi diváky jsou pak oblíbené ty momenty, které jsou něčím živé, něčím jedinečné, něčím vpravdě pravdivé, a zlatý fond divadelních vzpomínek často tvoří vzpomínky právě na to, co do představení nepatřilo.
Stejně tak herci po představení si v šatně nebo klubu nepovídají o tom, jak nesmrtelné věty Hamlet pronáší a jak dobře odrážejí člověka, ale i oni se vracejí k momentům, kdy je zaskočila na jevišti pravda. Třeba:
1. herec: „Tys mi tam stál blbě!"
2. herec: „Kde?"
1. herec: „No před tím bodnutím!"
2. herec: „Ne, mám tam značku, stál jsem na ní!"
1. herec: „Nekecej, stál jsi blbě, kryl jsi mě, já jsem to tam musel jak debil vobcházet!"
2. herec: „Hele, nemel, když tě bodli, tak ses pak ještě drbal na noze."
To je totiž pravda, která tvoří příběh ne o Hamletovi, ale příběh o představení Hamleta. Velká dramata obyčejných herců, kteří leží bodnuti v louži červeného barviva a snaží se podrbat se na noze.
Osobně mám rád divadlo, které balancuje na hraně nečekaného, pravdivého. Divadlo, které nenechá mozek v klidu, které nutí diváka být stále ve střehu. Protože pouze tehdy, když si mozek neodpočine, přichází skutečný zážitek.
