Ve své akademické práci i publikační činnosti se věnujete primárně Slovanům a pohanství, ovlivňuje to nějak třeba to, jak osobně slavíte a prožíváte příchod jara?
Pro mě je to především téma výzkumu a práce, v osobním životě se slovanskou spiritualitou nezabývám. Ale od té doby, co mám děti, vnímám tyto tradice intenzivněji. Často narážím na staré zvyky a rituály, které se dříve dodržovaly, ale dnes už téměř vymizely. Takže s dětmi pak rekonstruujeme některé kalendářní obyčeje, jako například vyrábění svatojánských postýlek nebo různé vánoční věštění. Co se týče Velikonoc, snažím se jim ukazovat jejich mírnější podobu – bez alkoholu a násilí, které jsou s nimi dnes často spojovány.
Víme, jestli Slované věřili, že jaro přichází samo, nebo ho bylo nutné nějakým rituálem „přivolat“?
Jedna věc je rozlišit, co skutečně víme a co je jen dědictvím bádání 19. století, které tyto slavnosti a sezónní rituály často romantizovalo. To ovlivňuje i způsob, jak o nich mluvíme dnes. Víme, že archaické společnosti vnímaly roční vegetační cyklus jako samovolný proces – v jedné polovině nebezpečný, ve druhé příznivější, zkrátka se svými pro a proti. Někdy bylo potřeba mu pomoci a přivolat štěstí rituálem, například aby kroupy neponičily úrodu. Přesto jej nelze plně ovládnout – lze však hledat soulad s jeho rytmem, vnímat kalendářní mezníky a slavit důležité přechody.
Jaké známe rituály, které se pojí s jarem? Jak probíhaly?
Třeba masopustní průvody jsou spojené s počátkem vegetačního období – symbolicky se při nich loučíme se zimou a nepříznivými silami. Děje se tak i prostřednictvím masek démonů, které je třeba rituálně vyhnat a poslat zpět jinam, protože zima končí. Jde o tradici na pomezí křesťanství a pohanství, protože víme, že některé motivy byly převzaty z předkřesťanských dob, ale nově začleněny do křesťanského vidění světa. K tomu se pojí také rituály vynášení smrti či zimy, které se běžně prováděly až do 20. století a dnes se znovu oživují jako komunitní tradice označující začátek vegetačního cyklu – nebo konec jiného cyklu, jako například vynášení Moreny v podobě Miloše Zemana v roce 2023. Tento rituál zároveň symbolicky pomáhá jarnímu znovuzrození. Zosobnění zimy, často nazývané Smrt, Smrtka nebo Morena (nikoli Morana, jak mylně zavedl národní buditel a falzátor Václav Hanka), je naplněno negativními aspekty odcházejícího období a následně vhozeno do řeky, spáleno na ohni či utopeno v bažinách. Tím se otevírá cesta příchodu jara a příznivého období.
Mě by zajímalo, k jakému prostoru se vztahujeme, protože Slované jsou roztroušeni všude po Evropě. Nejedná se o homogenní etnickou a jazykovou skupinu. Jak se ty rituály a oslavy liší v závislosti na geografické lokalitě?
Řekla jste to trefně – nejde o homogenní prostor. Přesto v 19. století převládala tendence tvrdit opak – že Slované tvoří jednotný celek, spojený společnými kořeny, a proto musí mít i stejné nebo alespoň podobné zvyky a tradice.
Což se, předpokládám, pojí s vlivem národního obrození, kde tahle představa prosakovala i do literatury, kultury a tak dále…
Určitě, mělo to mnoho projevů. Ve svém oboru to nejvíce pozoruji ve způsobu srovnávání a zobecňování, kdy se slovanský folklor často vnímal jako jednotný celek bez většího rozlišování. Přitom je znakem solidního přístupu rozlišovat mezi západoslovanskými zvyky a třeba východoslovanskými tradicemi, které mají svá vlastní specifika. Východní Slované častěji personifikují jednotlivé svátky do podoby figurín, s nimiž se pak rituálně manipuluje. Nejde jen o postavu symbolizující zimu, ale také o Maslenicu, která ztělesňuje půst, nebo Rusalku, Kostromu a Kupala spojené se svatojánskými obřady. Jihoslovanský folklor zase zná třeba Zeleného Juraje, který se v Chorvatsku a Slovinsku slaví 23.–24. dubna v rámci svátku svatého Jiří a který přináší a symbolizuje jaro.
Pohané jsou známí tím, že byli polyteisté. Vy připravujete i knihu, která se bude slovanským mnohobožstvím zabývat. Co všechno v ní najdeme?
Ano, letos na podzim ji budeme vydávat snad pod názvem Bohové a bohyně slovanského pohanství. Kniha každopádně vyjde v nakladatelství Vyšehrad a zaměří se na to, co víme o raných Slovanech před christianizací a o jejich božstvech.
Z jakých pramenů se čerpá, když se píše taková kniha?
Pro toto nejstarší období máme pouze prameny, které sepsali příslušníci jiných náboženství, především křesťané. Ti však psali s ideologickým předsudkem vůči pohanství, což je klíčový aspekt při studiu slovanského náboženství. Nejdříve je nutné tyto předsudky pochopit a teprve pak hledat v textech střípky skutečnosti – tedy co nejbližší obraz toho, jak to mohlo vypadat. Následně přichází ke slovu metoda srovnávání těchto středověkých pramenů třeba s pozdějším folklorem, abychom zjistili, do jaké míry lze vystopovat kontinuitu a podobnosti.
Vejce a pomlázka jsou doložené od 14. století. To znamená, že mají už svůj nepochybný křesťanský kontext.
Chápu to správně, že všechno, co víme o raných Slovanech, napsali křesťané?
V podstatě ano. Někdy se stávalo, že o nich psali i muslimští obchodníci, ale ti se zajímali spíše o obchodní příležitosti s daným kmenem, a nezabývali se příliš jejich náboženskými praktikami. Křesťané o nich psali jako o potenciálním nebezpečí, o divokých kmenech mimo jejich říši, které praktikovaly polyteismus… Postupem času se z pohanů stal přežitý historický problém, který nějaký světec vyřešil vykácením posvátných hájů, stavbou kostelů a tak dále…
Nejznámější bohyní spojenou s jarem je asi Vesna, i když se vedou dohady o tom, jestli vůbec pohanům byla známá a neobjevila se až v pozdějším folkloru. Co o Vesně víme a čím byla zajímavá?
Ano, v téhle souvislosti se o ní často mluví, ale v mé knize se téměř neobjevuje, protože jde opravdu o novověký konstrukt. Je to zpětné promítnutí folkloru a novodobého jazyka do minulosti – ve skutečnosti pro ni neexistují žádné prameny z dob, kdy bylo slovanské náboženství živé. O slovanských bohyních obecně víme jen velmi málo. Jménem známe pouze Mokoš z východoslovanského prostoru. Před christianizací středověké Rusi kníže Vladimír uctíval několik bohů a mezi nimi byla právě Mokoš, nejspíš bohyně plodnosti a země, která se později prolínala s mariánským kultem. Z pramenů také víme, že polabští Slované na území dnešního východního Německa uctívali bohyně spojené s válečnictvím. Jejich jména neznáme, ale v některých zmínkách se objevuje jméno Siva, které pozdější romantici přepsali na Živa – protože si nedokázali představit, že by mohla existovat bohyně války, ačkoliv dochované prameny nemluví o ničem jiném. Romantici také vytvořili bohyni Ladu. Nejstarší dochovaný pramen z 15. století však zmiňuje boha války jménem Lado, což mohlo souviset i s výrazem pro ženicha ve svatebních písních. Postupem času se z této postavy stala bohyně Lada, přičemž Václav Hanka ji ještě dodatečně dopisoval do středověkého slovníku Mater verborum, aby podpořil její domnělou autenticitu.
A podobný příběh má tedy i Vesna?
Ano. Zdá se, že zde došlo k personifikaci jara do postavy jménem Vesna. Nejspíš jde o romantické nepochopení folklorních písňových oslovení typu: „Vesno, vítej!“ Ale když říkáme, že venku je zima, taky tím nemyslíme, že tam stojí nějaká mytická postava Zimy, natož bohyně. Slovanští badatelé v 19. století se ale nechali inspirovat folklorem, tento zosobnělý koncept převzali a udělali z Vesny bohyni.
I dochované staré prameny jsou ale často značně zkreslené. Máme převážně zprávy o elitním náboženství, tedy o kmenových kultovních strukturách řízených muži, kteří uctívali bohy spojené s válkou, úrodou a hospodářstvím. Kvůli tomu nám chybí informace o náboženských představách běžných lidí, zejména žen. Tyto představy se však více odrážejí ve folkloru, který ukazuje, jak moc byly středověké prameny selektivní – zatímco zmiňují téměř výhradně mužské bohy, folklor je mnohem pestřejší a genderově vyváženější. Navíc i raní etnografové, kteří zaznamenávali folklor, byli téměř výhradně muži. Když přijeli do vesnice, šli do hospody, kde si povídali s místními muži a zapisovali epické písně o bojích s Tatary. Naopak k ženské tradiční slovesnosti neměli přístup – nemohli například spatřit ženské přechodové rituály nebo sedět při draní peří, kde si ženy a dívky předávaly příběhy a magická zaklínadla. Kvůli tomu máme velmi zkreslený obraz, ale to neznamená, že ženská náboženská symbolika neexistovala – pouze nezajímala muže tehdejších elit ani křesťanské kronikáře, kteří tyto dějiny zaznamenávali, a vlastně ani rané etnografy, byť ti už za to tolik nemohli.
Existuje vůbec ještě nějaká vazba mezi tím, jak slavily příchod jara rané slovanské společnosti a jak ho slavíme my skrze Velikonoce nyní?
Možná jenom to, že tyto rituály probíhají na jaře a ve stejný čas. Nicméně třeba vejce a pomlázka jsou doložené od 14. století. To znamená, že mají už svůj nepochybný křesťanský kontext – o tom píše například Tomáš Štítný ze Štítného. Spekuluje se sice, že mají pohanské kořeny, ale jelikož se udržely hlavně v Polsku, na Slovensku a u nás, může to být pozdější inovace. Symbolika proutků, které omlazují a očišťují, je sice zdánlivě velmi starobylá, stejně jako symbolika vajec, která je doložená archeologickými nálezy z 11. století, kdy se vejce například ukládala do hrobů. Ale tyto tradice klidně mohly vzniknout v raném křesťanství a nemusí mít přímou souvislost s pohanstvím, byť vyloučit to nejde.
Kdybych chtěla dnes oslavit jaro v duchu starých Slovanů, jak by to mohlo vypadat? S ohledem na to, že bydlím v centru Prahy…
Když pomineme tu často kritizovanou alkoholově-násilnickou stránku, kterou sám nemám moc rád, musím říct, že Velikonoce jsou v tomto ohledu zajímavým lakmusovým papírkem zdraví společnosti a sousedské komunity. Lidé se – navíc mimo rámec rodiny – navštěvují ve svých domácnostech, zouvají se, převlékají do bačkor, nalévají si štamprlata, honí se po obýváku… a tohle v Praze moc nefunguje. Myšlenka sousedství a vzájemného navštěvování tu je často neuskutečnitelná – nefunguje ani u Mikuláše. Sousedskost potkáte možná u pálení čarodějnic nebo trochu na vánočních trzích, ale Velikonoce jsou v tomhle specifické. Pokud bychom je chtěli oslavit opravdu „tradičně“ (ale ne nutně „slovansky“), mohlo by mít snad smysl obnovit právě tento zvyk – vzájemné návštěvy a pohoštění, třeba i s tím, že by se každý rok střídalo, kdo bude hostitelem. Ta sousedská stránka je na Velikonocích cenná a jedinečná, protože u žádného jiného svátku se to v takové míře neděje.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
