Proč vlastně člověk potřebuje divadlo?
Divadlo je touha vést dialog. Když teď pominu, že pro někoho je to třeba jenom kulturní povinnost, tak hlubší podstata divadla je právě lidská potřeba dialogu. Můžeme se vyvíjet, protože máme partnery, kamarády, kolegy, přes které se nějak vidíme. A něco podobného dává člověku divadlo, nepotřebuje vyprávět příběh, ale prostě navázat kontakt v přítomnosti. Tohle vám třeba film ani seriál nedají.
Takže člověk chce prostřednictvím divadla prostě uvidět sám sebe?
No, a takhle jednoduché to taky není. Divadlo není jenom nějaké zrcadlo, přes které chci vidět, co já sám dělám, ale spíš takové prostoupení za zrcadlo, kdy jdeme ještě dál, zjišťujeme, co je za tím vším. Je to, jako jít k sobě, a zároveň k ostatním. Divadlo prostě poukazuje na to, jak jsme všichni propojení. Společenství bude divadlo vždycky potřebovat. Sochu můžete dělat sami v podkroví, ale divadlo je prostě napojené na kolektivní dělání, jedinec versus společenství. Každé divadlo je principiálně o tom, co spolu máme společného, proč tady jsme a taky proč nám to moc nefunguje. O tom, jak se společnost vytváří a jak komunikuje. To je politický rozměr divadla v tom nejhlubším slova smyslu.
Divadlo je ale také nějak svázané s textem.
Ano, v naší společnosti se pojem divadlo pořád nejvíc spojuje s dramatickým textem a činoherním divadlem, ve kterém se napodobuje lidské jednání, a my si podle toho, jak to režisér s dramaturgem vymysleli a jak to herci hrají, nějak projektujeme vlastní problémy nebo dilemata. Jenže tohle napojení na dramatický text představuje v divadelní historii opravdu kratičký úsek. Tenhle evropský pocit, že je to především dramatický text, je opravdu minimální plošinka v oceánu.
divadlo je v principu o tom, co máme společného, proč tady jsme a proč nám to moc nefunguje
Teď bych ale potřebovala vysvětlit ty jiné možnosti fungování.
Jde o to, jak nebo kudy se dostat k čisté přítomnosti. K tomu, aby vás divadlo vtáhlo na všech rovinách, určitě nejen přes text. A tím pádem také nejen přes postavy ani přes děj. Pro divadlo je stěžejní úkol, jak dostat diváka jen z té pasivní role, jak ho aktivizovat. Když máte na dialog pasivního partnera, tak vás to prostě nebaví. Všem velkým divadelním reformátorům myslím v základu šlo o ten živý, přítomný dialog s publikem. A jedna z cest je vyhnout se dramatickému textu jako předloze a začít všechno tvořit až na zkoušce.
Jak si to mám představit?
Divadelní zkouška je jako průrva v časoprostoru. Takové jiné podmínky života. Odlišná forma reality. A všechno musí projít těly herců. Nejen intelektem. Komplexní přítomnost. Někdo vtipně říkal, že divadlo je nepřetržité páchání tělesného hříchu. Pro zkoušku to platí dvojnásob. Je to zakoušení, jak říká divadelní teoretik Jaroslav Etlík. Takový zákusek, zákušek.
Experimentálních forem, které se o to pokoušejí, je dnes myslím docela dost.
Posledních dvacet třicet let se rozjelo všechno možné, i extrémní formy interakce divadla, samozřejmě i u nás na katedře to hodně frčí, až někteří lidé říkají, že už to divadlo vůbec není, protože často do toho divák vstupuje i skutečně fyzicky, jako součást představení, vtáhnou vás do baráku, kde existuje celá fikční realita a vy jako byste se ocitli třeba v románu Julese Verna, je to na hraně počítačových her. Jenže snaha totálně zvýraznit interaktivní funkci divadla je taky past, protože říkat, že tady si na nic nehrajem, tady je skutečnost, tady se tě dotýkáme skoro reálně, tak právě v tu chvíli to divadlo není. Když udělám scénu, kde chodí herec po skle a já se o něj bojím, aby se nepořezal, to není divadlo, ale cirkus. Alternativa má pocit, že si vydobude autenticitu na tom, že rozbije tradiční smlouvu s divákem. Pojem autenticita je vůbec problematický.
Proč? Vždyť je to zaklínadlo dnešní doby. Sociální sítě jsou celé autentické.
Právě. Tváříme se, že si dáváme nahlédnout do soukromí, ale jenom se tváříme. Pro mě je ale mnohem důležitější být upřímný než autentický. Když vím, že jsem upřímný sám k sobě, k tomu, čeho chci dosáhnout, jakého dialogu se světem, s divákem. A při zkoušení je to dvojnásob důležité, být upřímný sám k sobě, herec před hercem. To vždycky cítíme, jestli před druhým nějak kalkulujeme, nebo jsme k sobě i k nim upřímní. Zato autenticita je relativní, to není cesta k větší pravdě. Je manipulovaná, manipulovatelná. A to podle mě dost souvisí i s velkým problémem herectví dnes.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
