Vypadá to značně cynicky, neboť bohy by bylo zajisté třeba ctít i nezištně, ale přesto tato archaická moudrost někde v hloubce koresponduje s evangelijními výroky o těch, kdo chtíce zachovat svůj život, jej ztrácejí, zatímco ti, kdo jej obětují (pro Krista) jej naopak získávají. Celý svět a náš život v něm je konfigurován tak, že osudu vždy máme co nabídnout. Ještěrka, chycená za ocásek, se vysvobodí, ovšem odlomený chvostík zůstává predátorovi v zubech. Nejen bozi, ale i instituce zcela světské, třeba finanční úřad či dopravní podniky, postupují zcela podobně. Neochota k tomu něčeho se vzdát může mít zcela fatální důsledky. Brehm nám zanechal ve svých spisech půvabné líčení lovu na kočkodany v západní Africe: na okraj pralesa se upevní past v podobě vydlabaného kokosového ořechu s návnadou, třeba vařenou rýží, a malým otvorem, jímž projde opičí ručka v nataženém, ale nikoli zaťatém stavu. Kočkodan, neschopný pustit, co jednou drží, je fatálně chycen a může jen pozdě litovat, jsa vlečen na tržiště či rovnou na porážku.
Čím více se, byť často třeba nezáměrně a nechtěně, za některých okolností „nabídne", tím větší je čáka na úspěch. Kdo by si dnes vzpomněl na Jana z Husi, kdyby se v Kostnici nějakou rafinovanou scholastickou kličkou vykroutil a pak v klidu užíval svých prebend až řekněme do devadesáti? Ti, kdo se bez protivenství dočkají dlouhého věku, musejí být už zcela mimořádně intelektuálně či umělecky poutaví, aby je nezapadal prach času. Když dohnáni existenciální nouzí v procesu stárnutí vyměníme řekněme bujaré pitky a motocyklové závody za čaje o páté a procházky v parku, sudba většinou ještě nějaký ten rok přihodí. Až nabídneme postupně všechno, čím jsme disponovali, odnese si i nás samé, vrátit to poslední, co jsme si vypůjčili – biogenní prvky fosfor, vápník, dusík a další.
