Barborka obecná – Barbarea vulgaris – má ráda náspy, rumiště s chudou a kyselou půdou, ale vyskytuje se i podél břehů potoků na vlhkých místech. A také si s oblibou vybírá výsypky a blízkost dolů. V Česku se se s ní setkáme prakticky na celém území. Kvete od dubna do června a její nerozvitá květenství připomínají malé brokolice.
Co s ní v kuchyni
Je hodně pikantní a její použití se pohybuje proto na hranici „jako koření“ spíš než „jako zelenina“. Je příbuzná s rukolou, takže jednoduchý návod nebo jakýsi kulinární převodník je: jedna polévková lžíce barborky má tolik chuti, co jeden pytlík rukoly. V takovém případě se dá použít jako ozvláštnění podzimních mrkvových salátů. A protože je také příbuzná s ředkví, může se používat i lehounce spařená do vývarových nebo zeleninových polévek. A konečně je příbuzná i s křenem, takže se může podávat i se strouhaným jablkem jako varia-
ce na vejmrdu třeba k pečenému kolenu. Je to dost mužská rostlina.
Co se o ní povídá
Její maskulinní charakter můžete hledat v oblibě výsypek. Paracelsus uvádí, že název je odvozen od svaté Barbory, patronky horníků, tesařů a hasičů. Muž, který v sobě spojoval osobnost lékaře, alchymisty, bylinkáře i mnoha dalších profesí, razil teorii, že podobné se léčí podobným (simili similibus curantur). Konkrétně barborce jsou připisovány tyto léčivé vlastnosti – dezinfekční, respektive všeobecně očistné. Kdo se zranil v dolech, posekal či pořezal při stavbě krovu nebo popálil při požáru, toho barborka vyléčila. Když ji ochutnáte, pálí jako oheň, řeže jako pila a bodá jako hornický špičák. Ale tentýž Paracelsus také říkal, že všechno je otázkou množství. To jistě platí pro léčebné užití stejně jako pro to kulinární. V jiných pramenech se jako etymologie názvu uvádí, že vydrží až do svátku svaté Barbory, který je 4. prosince. A to je pravda.
