Lépe než aktuální botanické příručky ji popisuje klasik Mathioli (+1578): „Před několika lety přinesli k nám tuto bylinu z Ameriky a z Peru, kde roste divoce. (přivezl ji Francisco Pizarro) A již je téměř všude u nás v zahradách i za okny obyčejná, takže skoro nepotřebuje zvláštního popisu... V Hispánii roste zvýši 24 pídí, u nás ne mnoho nižší. Na vrcholku roste květ... velký jako drahně široký baret nebo velký talíř..."
Co s ní v kuchyni
Slunečnice dává semínka, to ví každý, jazykovité květy na dekoraci a také vynikající poupata. Všechny části rostliny mají podobné chuťové tóny, takže i v poupatech nebo žlutých květech objevíte chuť známou ze semínek. Do kuchyně používejte mladá poupata, z nichž dosud nevyčuhují žádné žluté lístečky. Poupata se dají upravovat jako srdíčka artyčoků nebo jako zelené fazolky. Stačí je krátce povařit ve vodě nebo v páře, nakrájet a včlenit do nejrůznějších receptů nebo s nimi zacházet jako se zeleninovou přílohou. Podávejte jemně pokapané rozpuštěným máslem nebo slunečnicovým olejem. Jazykovité květy můžete nasušit a v zimě se budou hodit jako dekorace v studených dnech.
Co se o ní povídá
Pro Inky, v jejichž regionu je domovem, byla symbolem nadřazenosti, neboť byla považována za vtělené Slunce. Používala se jako atribut síly a moci, a tak inčtí válečníci drželi při válečných obřadech květy v ruce a byli tak také zobrazováni. Kněží civilizace Inků jí přisuzovali kouzelnou moc pro zvláštní uspořádání semen v květenství. Tvoří jej tři spirály ve směru hodinových ručiček a naopak. Květenství slunečnice je také jeden z klasických příkladů Fibonacciho posloupnosti v říši rostlin. V evropské mytologii se žádné zvláštní příběhy o slunečnici nevyskytují, protože k nám dorazila příliš pozdě. V květomluvě má však kytice slunečnic poněkud paradoxní poselství: poslat někomu slunečnice znamená obvinit ho z falešnosti nebo vyjádřit, že láska je nešťastná.
