Když se k Lucii přihlásíte do workshopu, poradí vám, kromě jiného, jak si vytřídit a nastavit udržitelný šatník. Poradí vám, jak šetrně nakupovat, třeba tak, že vám bude dělat průvodkyni po second-handech nebo bleších trzích. Organizuje tzv. swapy – „Swapy jsou výměny věcí, funguje to tak, že lidé přinesou věci, které už nechtějí, a vyberou si, co chtějí. Vznikají tam vztahy a vazby, chodí mladí i staří, je to taková společenská událost. Swapy doplňuji o doprovodný program, takový, aby se rozšířilo povědomí o aktuální situaci v módním průmyslu a odborníci představovali praktické nástroje ke změně.“
Vezmeme to popořadě. Kdy jste se rozhodla jít cestou slow fashion a udržitelné módy?
V roce 2011 jsem viděla dokument Ušili to na nás a byl to pro mne velký šok. V tu dobu jsem studovala textilní marketing v Liberci, kde jsme byli vedeni k tomu, abychom po dokončení studia prodávali co nejvíce textilu. Obláček, na kterém jsem si do té doby spokojeně plula, se rozplynul. Deziluzi završil můj pobyt v Americe. Měla jsem možnost žít v klasickém americkém prostředí po tři měsíce, vidět jejich nákupní návyky, které jsou motivovány nikoliv tím, že jdu koupit něco, co potřebuju, ale proto, že nákup je prožitek. Většinu nových nakoupených věcí odkládali rovnou s visačkami na charitu. V lepším případě. Je běžné, že v second-handech najdete každou druhou věc ještě s originální vysačkou. To byla pro mne jen další kapka, už jsem nemohla jen tak nečinně sedět a přihlížet.
rozhodla jsem se, že přejdu z pěti set kusů svého šatníku na třicet. po dvou měsících jsem z toho byla nešťastná a dostala skoro depresi.
Co jste podnikla?
Hned po návratu jsem poprvé roztřídila svoji skříň a s kamarádkou založila bazar Žižkov Fashion Flea Market. To byl takový jednodenní či dvoudenní second-hand, kde jsme vybírali nenošené hezké oblečení do komise a to přeprodávali a poskytovali servis jako v běžném obchodě. Takhle to šlo dva a půl roku, tou dobou jsem už každého půl roku třídila svoji skříň.
Jak jsem tak pochopil z toho, co jste mi vyprávěla, pak přišlo „radikální období“…?
Ano. (směje se) V roce 2015 jsem nastoupila částečně do obchodu bezobalu.org, bylo to pro mě asi nejradikálnější období. Začala jsem se do hloubky zajímat o život bez odpadu, kosmetiku bez chemie a její výrobu a ekologii obecně. Prováděla jsem lidi po second-handech a začala nabízet veřejně své první konzultace na udržitelný šatník. A v textilu jsem se rozhodla být proto ještě zásadovější – řekla bych takový nerudný ekoterorista. Rozhodla jsem se, že přejdu z pěti set kusů svého šatníku na třicet. Jak jsem řekla, tak jsem učinila a bez nějaké větší psychické přípravy se do toho pustila. Nechala jsem si v šatníku třicet kusů oblečení, bavilo mne to první dva měsíce a pak jsem z toho byla nešťastná, nezvládla jsem to, celé mi to přišlo málo kreativní, nudné, dostala jsem se z toho až skoro do deprese. Zkusila jsem to jinak a přešla na sto padesát kusů oblečení. A přidala k tomu rozhodnutí, že si už nekoupím žádný nově vyrobený kus z řetězců. Vlastně jsem si nekoupila prakticky nic, a když se na to podívám zpětně, tak jsem možná chodila často až neupravená. Nějak se mi v tom celém a při té mé zarputilosti vytratila radost z toho, co jsem měla nejradši – právě to oblékání. Pomohla mi nakonec metoda zvaná Konmari. (základní poučka této metody zní: ukliďte si jen jednou, zato pořádně, pozn. red.)
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
