Chalupa číslo 14 se na první pohled ničím neliší od ostatních roubenek seřazených v úzkém údolí říčky Mohelky. Minimálně znalci filmového Švejka by ale mohli zpozornět při pohledu na její fasádu. Nevisí na ní náhodou stejné litinové „kormidlo", jakým točil ze sklepa pivo hostinský Palivec? Že by bývalá hospoda? Ano, a zároveň i budoucí. Až se podaří dotáhnout rekonstrukci, bude Beranův hostinec naprostým unikátem. Češi se sice rádi holedbají svým vztahem k historii a tradiční pivní kultuře, ale pohled do interiérů hospod ukazuje něco docela jiného. Podniků, v nichž se dochovala alespoň část původního historického vybavení, je v Česku na rozdíl třeba od sousedního Německa minimum.
Českodubské kouzlo
Leje jako z konve, autem se dá naštěstí vjet až na dvůr chalupy. Dřív tudy vedla hlavní cesta, a tak hospodu nemohl pocestný minout. Za první republiky ale byla o něco níž vykolíkovaná nová silnice, u které vyrostl i nový, modernější hostinec. Na zápraží už na mě čeká mladý historik Jan Havelka, který se sem do Trávníčku poprvé zatoulal před dvanácti lety jako student gymnázia. Rodilý Pražák začal na Českodubsko jezdit pravidelně a vloni na podzim se sem přestěhoval nastálo. Havelka nebyl jen fascinovaným pozorovatelem pitoreskní podhorské krajiny, jako studenta historie ho zajímaly také příběhy chalup a jejich obyvatel. Tak narazil na osobu Palivcova kolegy a vrstevníka, hostinského Antonína Berana, který se postupem času stal jeho alter egem – Havelka se do něj stylizuje při folklórních happeninzích a spolu s kolegy ze spolku Dubáci opravuje jeho bývalý hostinec. „Zatím nemám do schizofrenie nakročeno, umím obě role rozdělovat," směje se Havelka. Dnes je v civilu, během léta ho ale čeká hned několik akcí, kvůli nimž historický kostým vyndá ze skříně.
Původní výmalba byla neuvěřitelná. Pestrobarevné květiny v karetním salonku, to byla naprostá divočinka
Tak točí se nebo ne..?
Kdy přesně se v roubence u cesty servírovalo první pivo, nevíme, určitě to ale bylo nejpozději na začátku 19. století. Dům tehdy fungoval jako klasický statek, hospodář měl ale navíc licenci prodávat sousedům a pocestným pivo. Když se sešla společnost, sklidily se v hlavní světnici postele, čímž vznikl improvizovaný sál. Vše zprofesionalizoval až zmíněný Antonín Beran v roce 1903. „Rodinu vystěhoval do jiné části statku a ze světnice udělal hostinský sál s moderním výčepem," vypráví Havelka. Pro pivo už se nemuselo běhat dolů do sklepa, trubkami ho vedl nahoru do lokálu. Část vedení se zachovala ve sklepě, nahoře bohužel nic. Hospoda jen o pár let přežila svého majitele, který zemřel během první světové války na souchotiny. Od 20. let minulého století tu byl už zase pouze klasický statek, v posledních čtyřiceti letech objekt fungoval jako rekreační chalupa. A chátral. Havelka a spol. ho na podzim 2014 zachránili za pět dvanáct. Peníze vybírali na Hithitu, podpořily je i Ministerstvo kultury a Liberecký kraj.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
