Vybral si zámek vás, nebo vy zámek?
Postupně jsem se zamiloval. Byl jsem v památkovém ústavu v Plzni na civilce. Ze třinácti památek na tom byl tehdy zámek Valeč stavebně nejhůře, ale působil zde mocný genius loci. Ředitel potřeboval někoho, kdo rozumí dotacím, tak mě spolu s kastelánem na Bečově v opilosti přesvědčili a já to vzal. Život mezi venkovany jsem bral jako zábavnou epizodu, kterou můžu vyprávět kamarádům. Všichni sice tvrdili, že jsem blázen, že profesně skončím, ale stal se pravý opak. Jako stavař jsem se posunul daleko víc, než v původně plánované projekci v ateliéru ve městě, tady si na stavby opravdu sáhnu.
Před vaším příchodem byl zámek i park uzavřený, dnes je otevřeno i v zimě, stále se tu něco děje...
Když jsem přišel na zámek, foukal vítr okny ve vymlácených budovách a běhaly mi myši po posteli! (smích) Na nejhavarijnější stavby jsem hned začal psát projekty a shánět peníze. Chtěl jsem tu být jen dva roky a žádosti o dotace jsem dělal po nocích, do absolutního vyčerpání. Ale opravdu šílené bylo, že v letech 2008 a 2009 všechny projekty vyšly. Najednou se mi nechtělo odejít a ani nebyl nikdo, kdo by za mne vše papíroval. Ve stejnou dobu ve Valči začalo vznikat prostředí, bez kterého bych žít nedokázal, přibývali lidi, se kterými se dá normálně mluvit, místa před barákem, kam se dá zajít na kafe jako ve městě.
V zapadlém městečku na okraji vojenského újezdu městský habitat vznikne jak?
Díky shodě náhod. Chvíli přede mnou do Valče přišel Vojta Veselý, člověk z Prahy s plánem založit biostatek, jezdili za ním dobrovolníci z celého světa. To byl první impulz. Kluci ze Spolku Povaleč zde pořádali oslavy narozenin, které se jim ve stejné době zvrhly do festivalu. Najednou sem začalo jezdit obrovské množství lidí a každou chvíli se objevil někdo, kdo řekl: „Tady chci žít!" Přemýšlel jsem, jak je ve Valči udržet. Koupil jsem na náměstí ruinu a udělal z ní squat, ať si v něm každý dělá, co chce. Platili mi jen energie, a kdo chtěl mít trvalé bydliště, tomu jsem to podepsal.
Všichni sice tvrdili, že jsem blázen, že profesně skončím, ale stal se pravý opak
To byl klíčový bod!
Jasně, to byl komunitní inkubátor, říkali mu Blahodům. Přicházeli lidé, kteří chtěli chvíli žít punkově, ale pak postupně ve Valči kupovali domy. Přesvědčil jsem i vlastní bratry, aby koupili bývalou lesní správu, dva roky fungovala jako squat, což je mimochodem výhodné i ekonomicky. V Sudetech jsou sto let neobývané baráky a před rekonstrukcí musíte zjistit jejich mouchy. Nejlépe tak, že se v nich dva tři roky bydlí. Budova nechátrá, větrá se, nežere ji dřevomorka. Když člověk nespěchá, tak se dá na obnovu získat dotace.
Jak se na vznikající komunitu mladých alternativních lidí dívají starousedlíci?
Někteří nám začali fandit, ale část je striktně proti a nadávají na náplavy. Docela zajímavou sondou do života na vesnici je Valečský týdeník. Píšou ho dobrovolníci; teď jsem se třeba náhodou dozvěděl, že ho do němčiny překládá kamarádova babička. Týdeník vydává několik let naše občanské sdružení Tranqullite, které jsme zakládali kvůli veřejně prospěšným pracím pro zámek.
Jaké máte plány do budoucna, kam ještě rozvoj posunout?
Se sochařem Jakubem Hadravou jsme koupili ruinu bývalé pivovarské spilky a chceme v ní vytvořit startovací byty pro pěkné pohodlné bydlení. Třeba pro dobrého zedníka s rodinkou nebo programátora, někoho, kdo bude podnikat nebo nám pomůže s administrativou. Všechno sám nestíhám, je toho ještě tolik, co se musí opravit!
