FÁZE 0: Vstup a výstup z kulturního potravního řetězce
Vlastně jde o nutný a nezadržitelný cyklus, kterým musí, nebo by minimálně měli projít všichni vůdčí interpreti veškerých „nových" uměleckých hnutí, směrů či vln. Jeho princip je v teoretické rovině následující. Aniž byste o to cíleně usilovali, stanete se (vy samotní nebo vaše dílo) naplněním poptávané energie či produktu; tato energie či produkt má pak v toku dějin zajistit změnu, zlom či nový impulz. Protože jste to vy, kdo ho přinesl, jste najednou ztotožněni s nesnesitelnou důležitostí; nebo řečeno ještě jinými slovy: stáváte se lídrem hnutí, od kterého se v dalším vývoji čekají pouze velké věci, které budou stále proměňovat popkulturní svět. Protože ale žádná revoluce nikdy není permanentní, začnete se s vydáváním dalších nahrávek stávat hořkým zklamáním, nutným znakem nenaplněných nadějí. Jakožto umělec pak hledáte vlastní cesty, jak zůstat důležitým; což nemusí nutně znamenat snahu produkovat přelomová díla, ale spíše kvalitní díla, která dokonce nemusí být, ani konzumenty nebo médii, bedlivě sledována. Následující text vám pak ukáže, jak se uvnitř naznačeného kulturního cyklu pohybuje Julian Casablancas, americký muzikant, který na začátku nultých let s kapelou The Strokes změnil život celé jedné generaci zpovykaných indie kids a mileniálů, kteří v něm našli vzor.
FÁZE 1: Ze dne na den spasitelem
O The Strokes se vždy říkalo, že zachránili rock'n'roll; že pouze jejich zásluhou přežil nebo že jej vyrvali ze chřtánu žravé a toxicky všudypřítomné elektronické hudby. Pravda je ovšem nakonec, ostatně tak jako vždy, složitější a také méně atraktivní. The Strokes se stali pouhým symbolem nutných procesů probíhajících v pop music na přelomu devadesátých a nultých let dvacátého a jednadvacátého století. Takzvaně byli vyžádáni diskurzem, či pohybem dějin. Elektronická hudba (minimálně v dané době) dala hudební scéně to, co jí dát měla; najednou už po změně dekády nepůsobila nově, už prostě nebyla vzrušující. Publiku, které nereaguje ani tak na kvalitu, ale spíše na šokové vzruchy, bylo třeba poskytnout zcela nový impulz. Tím se naprosto logicky měla stát kapela hrající garážové písničky; od elektronických softwarů a hejblátek bylo třeba vrátit se ke kytaře, hlasu a bubnu, tedy k podstatě. Proto se samo nabízelo vložit symbol této změny do The Strokes a jejich alba Is This It, které bylo vydáno v z mnoha důvodů magickém roce 2001. To ale neznamená, že by The Strokes byli jediní, kdo v dané době hráli kytarový post-punk a zhlíželi se ve Velvet Underground. Pouze se diskurzu hodili, aby byli představeni coby symbol revoluční změny. Zároveň je ale třeba zdůraznit, že The Strokes s odstupem neplatí za umělý dobový produkt, za Sex Pistols moderních nultých let. Vlastně je to úplně naopak: jejich tehdejší nahrávky obstojí mimo jakýkoliv kontext. Jde spíše o to, že pokud by svůj debut vydali třeba v roce 1998, kdy ještě kids bavilo tančit na velký beat, tak bychom se dost možná o nich nikdy ani nedozvěděli. Nebo je nemilovali. Ono klišé o zjevování ve správný čas na správném místě zde platí plně.
ačkoli the voidz nevynalézají nové zvuky, tak někde v prostoru mezi nimi proudí síly, které je do originálního tvaru spojují
FÁZE 2: Ze spasitelů zrádci
Tento článek ale není o The Strokes, ale spíše o Julianu Casablancasovi, který je založil, který v nich zpívá, skládá, který je nakonec jejich označujícím znakem. Do něj a jeho kolegů z kapely, po úspěchu jejich prvního alba, byly vkládány velké naděje. Tlak, pod který se dostali, začal generovat nutné pokusy o diskurzem žádaný vývoj. Casablancas tak pro The Strokes psal dále písničky, které se na jednu stranu od jejich poetiky odkláněly či ji oživovaly, ale zároveň v ní byly pevně zapuštěny. Takový prostor pak začal nutně dusit kreativní energii. The Strokes si nemohli dovolit znít stále stejně (to zásadní kapela totiž nesmí), ale zároveň si nemohli dovolit ani se od svého původního zvuku odpoutat (zásadní kapela je totiž rovněž typem brandu). Jejich nové desky pak musely být zákonitě většími či menšími zklamáními. Najednou se staly jiným symbolem: zrádců spasitelství rock'n'rollové hudby. Navzdory tomu, že některá z jejich dalších alb nebyla vůbec špatná a vývoj naznačovala, nemohla vinou tlaku, pod kterým vznikala, jej nikdy dotáhnout do kýženého tvaru. Zůstala tak symptomem vnitřního rozkladu, deprese a v sobě samé zadušené tvorby.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
