Svůdnost seriálu Mindhunter by se dala popsat použitím a skloňováním slova iluze. Projekt, který podepsal prestižní režisér David Fincher, nejen efektním, ale rovněž efektivním způsobem dokáže své diváky mást a plést. Rámec a provedení celého díla totiž úspěšně dokáže tomu, kdo jej sleduje, vložit do mysli obraz toho, čím je, nebo čím by měl být; kriminálkou, svého druhu analýzou historické situace, nebo dramatem o mezilidských a institucionálních vztazích. Tato žánrová vymezení, kterým divák uvěří, však nakonec sehrají pouze roli určité clony, masky, jež tvůrcům umožní vyprávět o něčem mnohem temnějším. Hra, kterou tedy seriál Mindhunter se svým publikem hraje, je hrou o mysl samotnou. Tento motiv je pak uváděn do pohybu ve dvojí účinnosti; nejen že funguje ve vztahu k divákovi, ale zároveň je také tématem, který celé dílo svazuje do pevného celku.
Neutrální pozice v boji o moc
Mindhunter zastihuje FBI v atraktivním historickém okamžiku; v momentu, ve kterém se začnou zvolna proměňovat metody, které tato instituce využívala při šetření nejen neobyčejně násilných vražd. Jednoho mladého agenta totiž napadne: Co kdybychom začali s vrahy mluvit? Co kdybychom se začali zajímat o ně? O to, proč to vůbec dělají? Co přitom cítí? Co tím sledují? Co kdybychom začali sledovat jejich mysl? Tato pro danou dobu končících sedmdesátých let odvážná vize ustavuje základní dějovou linii díla samotného: založení výzkumné behaviorální jednotky při FBI. Divák sleduje nejen odpor ve vedení instituce k prosazení nových pracovních postupů, ale zároveň také postupné krystalizovaní metod a způsobů hovoření s vrahy. Jak těmto lidem čelit tváří v tvář? Jak s nimi vůbec mluvit, abychom nelegitimizovali jejich činy, ale zároveň abychom je donutili se nám otevřít, abychom tzv. „ulovili jejich mysl"?
Etická témata, která prostupují celým dějem seriálu Mindhunter, jsou pak příznačná rovněž pro vztah díla samotného k jeho publiku, případně vyprávění samotnému. Jako by se tvůrci ptali: Jak můžeme konzervativnímu, či většinovému publiku vyprávět o perverzích, úchylkách, násilí, temnotě v člověku, aniž bychom se na jednu stranu odhalili jako ti, které tato temná strana fascinuje, nebo se jim naopak hnusí? Na tom, že děj nějakého díla, nebo přístup nějakého tvůrce hledá cestu, kterou lze bez většího odporu projít mezi dvěma extrémy, vlastně není nic pozoruhodného; mainstreamové produkce jsou totiž na hledání těchto kompromisů vlastně založené. V případě seriálu Mindhunter ovšem dochází ke zcela zásadní změně. Toto dílo nehledá kompromis, nehledá cestu, jak natočit temný seriál způsobem, který bude snesitelný pro většinové publikum; seriál Mindhunter hledá spíše pravdu, hledá určitou metodu, určitou „neutrální" pozici uvnitř dvojice neusmiřitelných extrémů. Tento bod, do kterého se snaží situovat nejen své hrdiny, ale také diváky je charakterizován tím, že ani jednomu z krajních pólů neubírá nic z jeho intenzity, ale naopak stojí přímo mezi nimi, aby se pokusil ten „temný chaos" analyticky utřídit. Na dějové úrovni pak tento princip představuje už samotné rozvržení jednotlivých postav. Nad dvěma agenty, již vedou výslechy s vrahy, pak dozoruje profesionální akademička, která dané rozhovory nejen analyzuje, ale také reflektuje způsob, jakým daní agenti své rozhovory vedou, hlídá jejich tzv. „neutrální pozici uvnitř chaosu". Aby se nenechali trestancem svést, nebo naopak vyprovokovat. Protože vše je jen hra o moc. Čímž seriál stvrzuje myšlenky „vládců mysli", třeba Michela Foucaulta.
Žánrová vymezení, kterým divák uvěří, jsou jen masky nečeho temnějšího.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
