I slovo „moudrost" zní starobyle a v běžném jazyce se ho už téměř ani nepoužívá, možná proto, že jemu odpovídající jev vyšel po vzoru pozdně středověké výzbroje či ošacení z módy. Co to vlastně moudrost je, či snad bývala, není tak úplně snadné v krátkosti definovat. Nejspíš se jedná o schopnost rozeznat podstatné jako podstatné, i přes spleť rozmanitých stromů přece jen uvidět les. Pošetilé počínání je naopak to, které podstatné od nepodstatného nerozliší či si stanoví priority právě opačné – záchranář, který bedlivě fačuje mírně odřené koleno, zatímco vedle stříká z krční tepny krev až na strop. Sledujeme-li počiny dnešní Evropské unie, která na jedné straně minuciózně reguluje a podchycuje to i ono a na druhé obchází základní témata životaschopného státu či soustátí, jako je jednotná zahraniční politika či společná armáda, zmocňuje se diváka hluboký smutek z promarněné šance. Je poměrně zhoubné napřít energii, kterou nemáme odvahu investovat do věcí hlavních, s o to větším entuziasmem do řešení těch podružných. Číňan by řekl cosi v tom smyslu, že „když si netroufli na tygra, pochytali aspoň všechny plže".
Je pravda, že způsob vzniku EU je historicky zcela ojedinělý, neboť se tak nedělo násilně a nově připojené krajiny nebylo nutno dobývat. To nemá v dějinách vůbec obdoby, alespoň ve Starém světě ne. Stát v plném slova smyslu si také z hlediska lidské psychologie žádá jednu výraznou osobu, k níž se po vzoru někdejšího náčelníka tlupy soustřeďují pohledy. Vzhledem k tomu, že Evropa nemá tradici mocných prezidentů amerického typu, a naopak se nad ní vznášejí přízraky rozmanitých fýrerů, je otázka, zda by nějaký velmi konstituční euromonarcha neřešil celý problém elegantněji. To je ovšem řešení zcela z říše bajek, vývoj spěje k dalším a dalším normoúředníkům, na nichž oko nespočine.
