NP č.512 > Jiné čteníPejsek & kočičkaMartin Selner

Přišli jsme spolu vybrat knížky, které pořídíme do stacionáře, kde kromě něho přes týden bydlí i další autisté různého věku a různé míry postižení.
V ruce držím velkou obrázkovou knížku, díky které se malé děti učí roční období. Nalistuju jaro. Na obrázcích všechno kvete, ptáci si stavějí hnízda, všechno je zelené.
„Co je tohle za období?" ptám se ho.
„Nevím," odbyde mě, aniž by se pořádně podíval.
„Teď je zima, ale za chvíli bude...?" napovídám.
„Večeře."
A já si v tu chvíli uvědomím, jak je komunikace s autisty pro mě náročná, jak je vyčerpávající pro obě strany. I když na tu jejich občas zapomínám.
Beru tu obrázkovou knížku. Právě s podobnými knížkami se snažíme odstranit strach z mluvení před druhými a s druhými. Mé děti mají autismus, všichni z nich mají nějaký problém s komunikací a jejich okolí jim to dává pochopitelně najevo. Ne že by třeba nedokázaly mluvit. Ale časem si někteří uvědomí, že ty řeči kolem jim za to nestojí, tak to vzdají. Já nesmím.
A to je to, co občas řeším před spaním – jestli to někdy můžu vzdát. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nikdy nenapadlo. Vlastně mě to napadá poměrně často. A taky si často říkám, že mi to za to nestojí. Jenže i já mám kolem sebe lidi, kteří to prostě nevzdávají.
Jdeme k pokladně, vybrali jsme několik knih.
„Budeš chtít zaplatit?" zeptám se.
„Nemám peníze."
„Ty ti dám. Ptám se tě, jestli si to chceš zkusit?"
„Jo."
A tak za chvíli poslouchám, jak říká: „Na, tady máš," a přes pult mu podává jednu knihu za druhou.
„Budete chtít na to tašku?" zeptá se prodavač.
„Tak mi ji dejte," odvětí.
A já stojím jen pár centimetrů od něj a užívám si jeho výraz, ze kterého se dá vyčíst ledacos – štěstí, pocit zadostiučinění i pouhá provokace. Usměju se také, protože mu závidím. Po tom všem občas nedosažitelně prahnu, i když to poslední se zdá být dosažitelné celkem snadno. Ale jak se to vezme. Protože u žádné své šťastné vzpomínky jsem nikdy nebyl sám. Protože i k té sprosté provokaci potřebujete nějaké publikum.
Odcházíme z knihkupectví. Chlapec se loučí se sekuriťákem u dveří. „Pořádně se obleč," řekne sekuriťák. „Venku je zima."
Ještě že máme tu velkou obrázkovou knížku, díky které se malé děti učí roční období.