Futurista Ray Kurzweil má celkem solidní skóre úspěšného předvídání budoucnosti. Uvádí se, že od 90. let učinil 147 předpovědí, které se splnily s 86procentní přesností. Takže když pan Kurzweil přeleští svou křišťálovou kouli a vystoupí na veřejnost s tím, že by se nám rád zase s něčím svěřil, je vcelku rozumné mu naslouchat; jeho aktuální předpověď je v podstatě spíše datovým upřesněním toho, o čem mluví už nějakou dobu: totiž že technologická singularita přijde, a přijde do roku 2045.
Co je technologická singularita? Hypotetický stav světa, v němž umělá superinteligence spustí bezprecedentní a raketově rychlý technologický růst, který zcela překoná cokoliv, s čím se do té doby lopotily civilizace nebohých smrtelníků; hypotéza technologické singularity staví na vizi, že jakmile se nám povede vytvořit umělou inteligenci, která předčí inteligenci nás samých, pak tato inteligence okamžitě spustí vývoj inteligence miliardkrát inteligentnější než je ona, a ta pak spustí vývoj ještě chytřejší megasuperüberinteligence; jinými slovy, jedná se o stav světa, v němž díky technologii, vytvořené lidmi, ztratí lidé veškerou relevantnost – dějiny se nám vymknou z rukou.
Technologická singularita prý přijde do roku 2045. počítači si osadíme vlastní mozky, které pak spojíme s globálními procesory.
Futurista Kurzweil to má v současné chvíli nahozené tak, že v roce 2029 projde umělá inteligence na jedničku Turingovým testem (tedy testem, který stále ještě umí rozpoznat umělou inteligenci od lidské; roku 2029 bychom tak měli mít k dispozici umělou inteligenci nerozlišitelnou od lidské) a do roku 2045 pak dojde k technologické singularitě. O té Kurzweil hovoří například pro server Futurism.com jako o stavu, kdy „znásobíme svou efektivní inteligenci miliardkrát tím, že ji spojíme s inteligencí, kterou vytvoříme". To spojení dvou inteligencí bude podle Kurzweila probíhat tak, že zmíněnými superpokročilými počítači osadíme své vlastní mozky, které pak jejich prostřednictvím propojíme s globálními procesory a serverovnami a datovými úložištěmi a „rozšíříme to, čím jsme". Pokud vám jde z něčeho takového aspoň trošku, trošičku mráz po zádech, představte si tu druhou variantu, v níž nám superinteligence prostě uteče a zanechá nás čučet v prachu zapomenuté u cesty ke své budoucnosti; nebylo by tedy lepší vyrazit během singularity ke hvězdám se superinteligencí přece jen ruku v ruce a nechat ji hledět ke světlým singulárním zítřkům našima vlastníma očima?
Vyberme si. Máme na to ještě necelých třicet let.
