„Nejsuprovější opička v celé džungli," zněl nápis na zelené mikině, s níž se ve svém on-linovém katalogu na začátku letošního roku vytasil oděvní obchod H&M. Mikina byla opravdu super a nápis COOLEST MONKEY IN THE JUNGLE by chtělo hrdě na prsou jistě nosit každé podnikavé děcko, jenže... Chlapeček, který měl na propagačních fotografiích u produktu tričko na sobě, byl tmavé barvy pleti. A rasisté černochům nadávají do opic. Takže H&M jsou rasisté, že?
Hluboce litujeme...
Média se do případu zakousla jako hladový pes do propečené kýty, sociální sítě se proměnily v regulérní bouři bojovníků za práva Afroameričanů, vlivný muzikant Weeknd se nechal slyšet, že s „háemkem", které jej urazilo do hloubi duše, by už nespolupracoval ani za nic, v jihoafrickém Johannesburgu rozkopali demonstranti obchodu pár regálů a H&M na to konto v rychlém sledu stáhlo fotografii z katalogu, vypustilo do oběhu oficiální omluvu a inkriminovanou mikinu s nápisem o nejsuprovější opičce vyčistilo ze svých obchodů po celém světě. „Hluboce se omlouváme za to, že jsme fotografii pořídili a litujeme také samotného nápisu," znělo vyjádření obchodního řetězce, který navíc přislíbil důkladné prošetření celého incidentu.
Bojovníci proti rasové diskriminaci a pomahači všem černošským dětem, které by se chtěly titulovat nejsuprovějšími opičkami v celé džungli, slavili obrovské vítězství...
Nic se neděje, srovnejte se s tím
... dokud se neozvala maminka chlapečka, který stál firmě pro zelenou mikinu modelem, a nenapsala na svůj Facebook následující: „Jsem máma a tohle jeden ze stovek oděvů, pro které stál můj syn modelem... přestaňte křičet o pomoc, když se nic neděje, vždyť o nic nejde... srovnejte se s tím."
Samozvaným mesiášům celé rasy vyrazila ta slova dech. Jak, srovnejte se s tím? My jsme přece pomáhali právům toho černého chlapečka v zelené mikině! Jenže zatímco bojovali tento svůj boj, rodiny chlapečka, který byl po celou dobu v centru reflektorů, se nikdo na nic neptal. Důsledky „pomoci" pro jeho rodinu byly devastující. V důsledku celého toho pozdvižení musela chlapcova rodina z bezpečnostních důvodů změnit své stockholmské bydliště, protože všechna ta „pomoc" pochopitelně rozpálila doběla i skutečně rasistickou lidskou chátru, jíž by se jinak fotka celkem suprové mikiny pro odvážné prcky vůbec netýkala.
Všechna ta pomoc rozpálila doběla i skutečně rasistickou lidskou chátru
Plácání po vlastních zádech
C. S. Lewis píše v knížce K jádru křesťanství – v oddílu, který se věnuje lidské pýše – následující: Problém nastává, když od myšlenky „udělal jsem mu radost, to je dobře", přejdete k myšlence „jsem určitě mimořádný člověk, když jsem to dokázal". Určitý model marnivosti, když se člověk sám plácá po zádech, je pro Lewise (autora Letopisů Narnie a podobných pecek) ještě celkem v pohodě, ale hranice, na níž se to plácání po vlastních zádech překlopí do něčeho démonického, rozhodně není nepřekročitelná. Druzí lidé pro vás mají alespoň tolik hodnoty, že si přejete, aby si vás všímali. Pořád ještě jste lidští. Skutečně temná, ďábelská pýcha je spojená s takovým pohrdáním druhými, že už nám na jejich mínění ani zbla nezáleží. Pýcha je pro Lewise z křesťanského hlediska základní neřest, největší zlo, proti němuž jsou takové obžerství, lakota nebo hněv „jen bleší kousnutí".
Málokde se tyto stěžejní rozdíly lidského altruismu a egoismu projevují tak jako v dnešním ideovém rozporu mezi liberálním a konzervativním přístupem ke společenským otázkám. Globální internetová diskuze nad tím, kdo ještě skutečně pomáhá proto, aby udělal dobře někomu druhému, a kdo už pomáhá jen proto, aby poplácal po zádech sám sebe, už stačila zplodit pojem „social justice warriors" – bojovníci za sociální spravedlnost. Za práva „postiženého" se tu začalo bojovat bez toho, aby se ho na to někdo zeptal a v konečném důsledku mu to – stejně jako celé jeho rodině – udělalo ze života totální hokej.
Pomáhání pro záchranu sama sebe
V knize Pathological Altruism editorky Barbary Oakleyové se píše o pozoruhodné, patologické formě altruismu. Jde o takovou formu pomoci druhým, jejíž intenzita je přemrštěná podobně, jako když na ovládání hlasitosti na reprobednách strhnete čudlík hlasitosti směrem doprava. Patologický altruismus je zabijáckým koktejlem dobrých úmyslů a věcí, které rozhodně v kategorii dobra nejsou – jako je chorobná přesvědčenost o vlastní pravdě a morální nadřazenosti. Mechanismus, jakým takový patologický altruismus funguje, může vypadat kupříkladu tak, že si člověk promítne záchranu sama sebe do někoho, kdo podle něj trpí – a tomu pak začne „pomáhat" naprosto bezuzdně, i kdyby hrom bil a čert na koze jezdil najednou.
Nedomnívám se, že každý, kdo to přehání s pomocí chlapečkům v zelených mikinách, je stižen něčím takovým; stojí ale za zamyšlení, zda nemůže být obdobný mechanismus znakem celé frakce společnosti. Psycholog Jordan Peterson dává ve své knize 12 Rules for Life radu, aby si člověk zametl před vlastním prahem, než začne osočovat nepořádek někoho druhého. Vzhledem ke zmíněným případům mám pocit, že by to mohlo fungovat i zrcadlově. Dříve než vyrazíme zachránit někoho druhého, bychom měli zachránit sami sebe. Je to sobecké? Těžko říct; pomoc, která druhého přivede do maléru, mi připadá sobečtější.
