O lidech dobrých a zlých
Já bych hlavně chtěla poděkovat čtenářům, kteří ode mě berou, za to, že mě drží nad vodou. Je tu asi čtyřicet stálých lidí, kteří si ode mě kupují pravidelně, nebo mi alespoň něco dají. Díky nim si k důchodu mohu vydělat tolik, abych kromě nájmu zaplatila i drahé léky.
Na druhou stranu tady chodí i lidé, kteří se chovají úplně hrozně. Prostě vás ignorují, nechtějí vás vidět. Tuhle tady šel jeden a nazval mě tak, že to nechci ani jmenovat. Já jsem mu řekla: „Hele, ty seš mladej, já když jsem začala pracovat, tak tebe teprve táta přehazoval někde..." Já lidem říkám všechno na rovinu, co si myslím, ať se jim to líbí, nebo ne. A spoustě lidí se to nelíbí.
O záchodcích, slonech a nádraží
Prodávám tady přes rok, každý všední den od jedné do šesti. Předtím jsem spoustu let dělala na toaletách, tam jsem začala mít zdravotní problémy, šla jsem třeba na operaci očí. Potom jsme s manželem uklízeli v zoologické zahradě. Netrvalo to dlouho a ta firma, která to pro zoologickou zahradu dělala, zkrachovala, nedala nám peníze a nechala nás úplně na holičkách.
Tady jsem spokojená, ráda jsem mezi lidmi. Jsem tu přímo pod nádražím, což má svoje pro i proti. Chodí tu hodně lidí, ale často spěchají. Večer to tu pak je nebezpečná zóna. Scházejí se tu různá individua včetně bezdomovců, třeba přijdou dva, mají tady pět šest tašek, přímo tady sedí jeden a furt mě jmenuje, tak to se pak seberu a jdu pryč.
O životě společenském
Před chvílí tady prošla paní z úklidu, s tou se bavíme každý den. Já tady nejím, ale chodím si popovídat třeba do pekárny, do Fortuny, na toaletách je příjemná paní, nebo tam do cigaret. Ty ale nekupuji, protože už nekouřím.
Kolem šesté chodí pán, to je frajer, se kterým si vždycky ráda popovídám. Zná spoustu vtipů, ale to vám žádné říct nemůžu, jak jsou sprosté. A jednou mi jeden pán řekl, že mám prý magnetické oči a že by se na nich dal vydělat majlant.
O (ne)kouření
Kouřit jsem přestala loni v únoru, hlavně kvůli zdraví a kvůli penězům. Prostě jsem dokouřila poslední krabičku a další jsem si už nekoupila. O tu poslední cigaretu jsem se podělila s manželem. On tedy kouří dál. Bohužel, protože mu na to musím přispívat. Protože on když ji nemá...
O jednom dlouhém manželství
Mám tři děti, dva kluky a jednu dceru, která je provdaná do Německa. Mladšímu synovi je teď dvaatřicet a je lakýrník pokojů. Ten se nezastaví, dělá od rána do noci.
Manžel je o pět let mladší a za těch pětatřicet let, co jsme spolu, ho znám od A do Z. Teď taky prodává Nový Prostor, k tomu ještě hlídá na Motole apartmán. Ale nesoutěžíme spolu, kolik kdo prodá, protože to on mi stejně nikdy neřekne, to je jenom jeho. Je to liška podšitá.
O dárcích vhodných a nevhodných
Spousta lidí ten časopis ani nechce. Prostě jdou kolem, řeknou: tady máte peníze, ale časopis já nechci. A hodně lidí se stydí. Počkají, až přejde kordón, a pak si teprve časopis koupí nebo mi třeba něco dají. Jedna paní mi vždycky dá stravenku a časopis si nevezme. Někdo mi třeba dá koblihu, ale to já jako neberu, kvůli cukrovce a cholesterolu. Stravenky jsou ale fajn, u nás na Ládví za ně vždycky něco dobrého nakoupím. Jinak mám ale hlavně ráda peníze. (smích)
