Žijeme v době plastové.
plasty jsou pro lidstvo jakýmsi bodem zvratu.
Už je to pár let, co jste v jedné své zahraniční přednášce přišel s velmi zajímavým pojmem „filozofie materiálu". O co jde?
Ta filozofie spočívá v tom, jak se jednotlivé materiály dostávají do myšlení lidí a jak ho mohou zpětně ovlivnit, protože lidé mají různé požadavky nebo představy o výrobcích, které se k nim dostávají. Druh materiálu a jeho zpracování na konečný výrobek jim něco podsouvá a člověk na to pak reaguje.
Chápu to správně, že je to tedy nějaký balík dat, ale i emocí a pocitů, které jsou na určitý materiál navázané?
Ano, jsou to věci počínaje způsobem výroby, užitnými vlastnostmi, životností, dopadem na životní prostředí až po to, jak daný materiál po doběhnutí svého životního cyklu dokážeme znovu použít, popřípadě se ho zbavit. A k tomu se přidává třeba takový pojem jako estetika, což je velice důležitý faktor, který vychází z té lidské stránky. Estetika pak také významně ovlivňuje obchodní dimenzi, to znamená, jak se ten výrobek bude prodávat a jak si ho spotřebitel bude užívat. Je to všechno zcela provázané, a proto jsem to nazval materiálovou filozofií.
Žádný člověk nechce manipulovat s něčím, co je těžké.
Lehkost, to je základní požadavek na materiálové inženýrství.
S tím souvisí i jakási mantra vašeho oboru, a sice že v materiálovém inženýrství jde o maximální užitek pro lidstvo.
To je hlavním cílem. Vezměte si, že od chvíle, kdy vzniklo lidstvo, zajímá se o materiály. Oblečení například. Dnes tomu říkáme textilní průmysl a ve vývoji jsme se dostali až k nanotechnologiím, které textilu dávají nejrůznější speciální vlastnosti. Ten boom s nanoúrovní je i u nás obrovský. Může ale přijít doba, a už na toto téma vznikají studie, jestli s sebou nanomateriály skutečně nesou pouze pozitiva. Já vycházím z azbestu, který je dnes zakázaný, nesmíte z něho mít ani tašky na střeše, protože se zjistilo, že právě mikronové částice způsobují rakovinu. A teď tu jsou nanočástice, a jak to bude vypadat s nimi? My o nich totiž ještě zdaleka nevíme všechno.
Svoji první vysokou školu jste absolvoval v roce 1964 a už v té době jste se zabýval technologií plastických hmot. Vývoj v tomto oboru od té doby připomíná takovou malou sci-fi.
Ano, šlo to celé velmi rychle kupředu. Základním kritériem byla lehkost materiálu. Žádný člověk nechce manipulovat s něčím, co je těžké. Pokud jde o automobily a letadla, tam je to také naprosto jasné, protože hmotnost souvisí se spotřebou paliv, a tím pádem s celou ekonomikou, která se okolo toho točí.
Než letadlu upadne křídlo nebo motor, vznikne nejprve mikrotrhlinka. k té se pak přidávají další a další. a to je únava materiálu.
Ovlivnil ten vývoj i únavu materiálů?
Tady si musíme vyjasnit, co to ta únava vlastně je. Každý materiál má z hlediska mechanického svoji pevnost. Když ho budete za pomoci nějakého stroje třeba natahovat, tak v jednu chvíli praskne, tím jsme ho vystavili statické námaze. Naproti tomu únava ale přichází s cyklickým namáháním materiálu, nejčastěji v nějakém provozu, a k porušení dojde při nižších napětích než při té jednorázové statické námaze. Termín „únavová životnost“ vymyslel Němec Augustin Wöhler již v polovině 19. století. Samozřejmě že materiálový vývoj věnoval značnou pozornost zlepšování odolnosti materiálů proti únavovému poškození.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
