Švédský historik Peter Englund v eseji Dějiny samoty píše, že se na samotu dlouho pohlíželo jako na jakousi úchylku, nejhorší formu chudoby. Pro středověkého člověka byla důležitá příslušnost ke společenské skupině, bez ní ztrácel jeho život smysl. Souhlasíte?
Je to skutečně tak. Ve středověku a ještě i v raném novověku byla závislost člověka na komunitě mnohem větší než dnes.
Přesto se našli lidé, kteří odcházeli do ústraní dobrovolně.
To sice ano, ale západní Evropa byla oblastí, kde nad samotáři z přesvědčení převládali ti vyobcovaní ze společnosti pod nátlakem.
Poustevnictví jako středověká forma alternativního trestu?
Nevím, jak ve středověku, tím se nezabývám, ale z raného novověku takovéhle případy známe. Nedobrovolní poustevníci často v přírodě trpěli. Také tehdy samozřejmě existovali lidé, kteří se pohybovali mimo společnost – dezertéři, lapkové nebo cikáni –, ti ale většinou žili v tlupách. Paradoxně tak i oni mohli pohlížet na někoho, kdo žil zcela v ústraní, jako na naprostého vyvrhele.
Jak se tehdy k osamělé meditaci v lesích stavěla církev?
Západní křesťanství, do jehož okruhu jsme patřili i my, model poustevníka nijak nevypichuje, ideálem řeholnictví je naopak život v komunitě. Jsou sice řehole, v nichž se v některých fázích formace počítá s odloučením od společenství bratří, po něm ale následuje návrat. Také v západním křesťanství samozřejmě máme poustevníky – do asketické samoty se načas uchýlil i otec západního mnišství Benedikt z Nursie –, většinou ale za nimi přicházejí jejich následovníci a vzniká komunita.
Po třicetileté válce začíná v české krajině pousteven a poustevníků přibývat. Proč?
V 17. století se v souvislosti s nástupem katolicismu z poustevníků stává do jisté míry módní záležitost. Vrchnost při zakládání parků a vytváření komponované barokní krajiny nezapomíná ani na poustevny a jejich obyvatele. Známý je příklad skalního hradu Sloup. To, co dnes turisté obdivují jako pozůstatek středověkého hradu, zřejmě vybudovala až v novověku komunita tamních poustevníků. To už nebyli asketičtí řeholníci ani vyděděnci, ale profesionálové, vlastně vrchnostenští zaměstnanci.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
