Na samotu bývá ve společnosti nahlíženo jako na něco, čemu bychom se měli spíše vyhýbat. Jak na to pohlíží psychologie?
Samota v první řadě znamená, že v dané chvíli neprožívám mezilidskou komunikaci, s nikým nemluvím a s nikým se nepotkávám. Může mít různé obsahy a netýká se pouze fyzické izolovanosti od jiných lidí, naopak jde častěji o stav duše. Můžu být sám se sebou, ale zároveň v pravidelném kontaktu s lidmi. Tato forma samoty je dobrovolná a tvůrčí, posouvá nás a potřebujeme ji. Vedle toho je negativní aspekt samoty ve smyslu osamění a sociální izolace. Tato samota je frustrující, protože v tu chvíli zažívám nedostatek pozornosti a kontaktů. Zjednodušeně se dá říct, že samota je zvolená, zatímco osamělost je nedobrovolná.
Co když se tyto dvě samoty prolnou a z pozitivní samoty se dostaneme do té negativní?
Důležité je poslouchat sebe sama a vnímat, co potřebuji. Někteří lidé jsou stále mezi jinými lidmi a bojí se být sami, protože mají pocit, že se už nedostanou zpět. Tak to ale není – ve chvíli, kdy budu dostatečně sám se sebou, pocítím zpět touhu být ve společnosti a vždycky se do ní mohu vrátit. Problematičtější je, že se dnes často bojíme samoty právě proto, že neumíme být v kontaktu sami se sebou.
Proč to neumíme?
Být sám se sebou znamená přijmout sebe samého se vším pozitivním, ale i negativním. Být v kontaktu se svými pochybnostmi, se svojí nejistotou, se svými otázkami. Existenciální filozofové by řekli, že se o samotě více dotýkám vlastní existence, která je někdy velmi zátěžová. Daleko jednodušší je od těchto náročných konfrontací se sebou samým odskočit do společnosti a nezabývat se jimi.
Myslíme si, že nám kontakt s lidmi odlehčí,
ale je to jen na krátkou dobu.
Ve společnosti jiných lidí se nám často uleví – zjistíme, že nejsme sami, kdo má nějaké problémy, můžeme se vypovídat...
Je to trochu jako droga. Myslíme si, že nám kontakt s jinými lidmi odlehčí, což je sice pravda, ale je to pouze krátkodobá úleva. Za chvíli se začne naše nitro znovu ozývat a my opět musíme doplnit dávku. Jiný podobný mechanismus, kterým naše nitro přebíjíme, je práce. Princip workoholismu je forma závislostního chování. Něco, čemu bych se měl věnovat a co bych měl řešit, přebíjím pracovní aktivitou.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
