NP č.507 > Jiné čteníJogurt & cukrMartin Selner

„Já tě slyším!"
„Do prdele!" ozve se z pokoje.
Když už jsou všichni vzhůru, snažíme se společně ustlat. V praxi to vypadá tak, že stelu jen já. Děti většinou pak narovnají třeba polštář nebo si pod něj uklidí pyžamo. I tak jim to ale udělá radost, mají pocit užitečnosti. Kromě jiného jsem se v práci naučil, že ustlaná postel ani pocit užitečnosti nejsou samozřejmostí.
Čeká nás teď svačina, pak půjdeme ven. K svačině máme bílý jogurt.
„Máme do něj nějakou příchuť?" zeptá se jedno z dětí.
„Jakou máš na mysli?"
„Třeba cukr."
„Ne, dnešní svačina je bez chuti," odpovím.
Po svačině pošlu zhruba polovinu dětí do koupelny, protože mají jogurt i ve vlasech. Už takhle přitahují pozornost. Je lidskou přirozeností všímat si věcí, které jsou nějak odlišné. Tohle jsem neměl nikomu za zlé. Ale mnohdy se už nemůžu dočkat, až společnost mé děti přestane vidět jako cizí věci a začne na ně nahlížet jako na lidi, protože to nás spojuje.
Poprosím děti, aby si před odchodem došly na záchod. Žádné z nich samozřejmě teď nepotřebuje.
„Pokud si teď nedojdete, neberu ven žádné jídlo!"
„A vezmeš s sebou už něco s příchutí?"
„Ano," slíbím po pravdě. Následně se předbíhají, kdo obsadí záchod dřív.
Postupně se oblékáme. Děti, na rozdíl ode mě, mají u věšáku svoji fotografii, aby věděly, který je jejich. Polovina to nedodržuje, ale stejně si myslím, že je to k něčemu dobré. Vždycky se nám vrací lépe někam, kde vidí svoje fotografie. Žijí v týdenním stacionáři a nikdy jsem po nich nechtěl, aby tomu říkaly domov. Ale už mockrát jsem si přál, aby se tak cítily.
Jsme připraveni k odchodu. Na některých dětech je vidět ostych, přesto jedno z nich to téma otevře:
„A jakou to bude mít příchuť?"
„Banánovou."
„Banány v čokoládě?" je zvědavé.
„Ne, banány ve slupce."