NP č.507 > Jiné čteníNeprůchodnostStanislav Komárek

V zásadě jde o typický koncový stav společností s přílišným množstvím zpětných vazeb a fenomén sám není zdaleka omezen jen na komunismus a jeho éru. Zatímco v převratných dobách není obtížné získat povolení téměř k čemukoli, v dobách pozdních bývá zamítána i žádost o výstavbu kozího chlívku. Revoluce obecně propukají ve společnosti tehdy, když její „samočisticí schopnost" klesne do blízkosti nulového bodu a většina rozhodnutí se stává neprůchodnými a vůbec k nim nedojde. Neprůchodnost rozhodování je katastrofa sice mnohem menší nežli dejme tomu bombardování, ale nikoli nepodobná chronické zácpě pacienta oproti řekněme úrazu. Potíž je v tom, že každé rozhodnutí nás, jako jednotlivce i jako společnost, vede do dichotomie, která natrvalo či na dlouhou dobu „zazdí" a uzavře jednu z možností. Tíha lidského údělu je v zásadě v tom, že rozhodnutí dělat musíme a že každé z nich působí jako omezení – vstupem na gymnázium v zásadě k nule minimalizujeme vyhlídku kariéry námořního lupiče, sňatkem možnost vstoupit do kláštera, nástupem do jednoho zaměstnání šanci vykonávat jiné. Konec životní dráhy je typický tím, že už není mezi čím vybírat, možnost se otvírá toliko jedna. Tomuto bolestivému dilematu, které máme v každém momentu našeho života, se nikterak nedá jít z cesty tím, že rozhodnutí nečiníme a odsouváme, nýbrž jen tím, že je v příhodný okamžik přijmeme. Rozhodnutí na společenské úrovni se od těch individuálních liší tím, že blokuje možnosti a zájmy vždy celé vrstvy obyvatel, která jejich přijetí z těch či oněch důvodů brání, většinou úspěšně. Protikladem někdejšího hrůzu nahánějícího rčení, „když se kácí les, létají třísky" je stav, kdy se v lese nejen nekácí, ale pro jistotu se tam ani nesmí. Smyslem rozhodování samozřejmě není rozhodování samo, ale otevírání pole nových možností, individuálních i sociálních.