Zázraky se dějí, jen když se na ně nikdo nedívá. Vezměte si třeba tu epizodu seriálu Pán času (Doctor Who), v níž poprvé vystupuje zcela nový druh zloduchů: kvantoví andělé. Na první pohled vypadají jako běžní plačící andělé, jichž jsou plné hřbitovy – okřídlené sochy s tváří skrytou v dlaních. Ale už na ten druhý pohled... ach, žádný druhý pohled není, protože jakmile je spustíte z očí, přiblíží se k vám a odešlou vás do minulosti; třeba do roku 1926. Andělé v Pánovi času fungují kvantově – hýbou se pouze ve chvíli, kdy je nikdo a nic nevidí (proto si také zakrývají tvář, aby se navzájem nevyautovali). Kvůli tomu zní jediná rada, jak nad nimi zvítězit, takhle: NEMRKEJTE.
Divné věci podle pravdy
Je to ten nejosamělejší druh zloducha. Když je takový člověk, ehm, takový anděl plačícím kvantovým andělem, nemůže se zlovolně chechtat, když se blíží ke své oběti, nemůže v baru rozmlouvat s Freddym Kruegerem a trumfovat se v počtu obětí s Jasonem Voorheesem z Pátku 13. Kvantový anděl s tváří skrytou v dlaních je buďto úplně sám (a v tu chvíli koná), nebo je v něčí společnosti – a v tu chvíli je ztuhlý na kámen. Andělovi, který ve společnosti zkamení, musí ostatně rozumět každý osamělý introvert. Ale andělé z Pána času to mají ještě horší – dokonce ani když jsou sami, nemůžou si oběť vychutnat; protože ji jediným dotykem pošlou kamsi daleko do minulosti. A za to všechno může... kromě scenáristy epizody Blink v Pánovi času... kvantová mechanika. Kvantoví andělé nejsou „podle pravdy" – ale vycházejí z divných věcí, které pravda jsou.
Zázraky se dějí pouze tehdy, když se nikdo nedívá.
V kvantové mechanice se děje divných věcí spousta; a jednou z těch divnějších je podivné chování mikroskopických částic, které – jak lze i experimentálně sledovat – se dokážou tak nějak objevovat na dvou místech současně. Marcus Chown v poučné knížečce Kvantová teorie nikoho nezabije (což je název, který dokládá, že Chown neviděl zmíněnou epizodu Pána času, v níž kvantoví andělé v podstatě vymazávají své oběti z toku času) připodobňuje takový současný výskyt jednoho atomu nebo fotonu na dvou místech současně k tomu, jako by se ta zmíněná malá potvora objevila ve stejnou chvíli v San Francisku a v Sydney (což je přitom vzdušnou čarou nějakých dvanáct tisíc kilometrů daleko, když to budete chtít vzít až do centra). Jako by tohle nebylo dostatečně podivné, Chow navíc ještě dodává: „Přesněji řečeno, je možné pozorovat důsledky toho, že se foton nebo atom nachází na dvou místech současně." Pokud byste si půjčili to zmenšovací zařízení z filmu Miláčku, zmenšil jsem děti, zmenšili se s ním na subatomární úroveň, chytli atom pod krkem a vyzvali ho, ať vám tedy ukáže, jak umí být najednou v Sydney a v San Francisku, atom by se vám tak akorát vysmál a vypadal u toho jako takový ten smajlík se slzičkami smíchu v koutcích očí. Kvantové zázraky se dějí pouze, když se nikdo nedívá; a v tomto případě to není jiné.
Klony z paralelních vesmírů
Což je ostatně ten důvod, proč kvantoví andělé z Pána času zůstávají záležitostí fikce. Kvantově se mohou ve skutečnosti chovat jen malinkaté věci na pidiúrovni, v níž – jak praví přirovnání českého rodáka a britského dramatika Toma Stopparda – poletují elektrony kolem atomů jako moli v katedrále; pouze absolutně titěrné záležitosti, jimiž se zabývá kvantová mechanika, mohou být nejen na několika místech současně, ale také vykonávat mnoho operací najednou. Existuje bytelná teorie, která to vysvětluje tak, že taková mikroskopická částice, která má provést miliardu výpočtů současně, si k sobě prostě vezme na pomoc své alternativní verze z paralelních vesmírů. Věřte nevěřte, jak říkával Jonathan Frakes v dokumentárním seriálu Věřte nevěřte, ale právě na tomhle principu funguje model kvantového počítače, který využívá toho, že atomy umějí dělat mnoho věcí současně. A ne, nejde to přenést do světa lidí – na to jsme příliš malí samotáři; málo izolovaní.
Nečumět na poustevníky
„Za kvantovou schizofrenii se platí izolací," píše Chow ve své knížce; všechny tyhle sci-fi věci, jako je mnohočetný výskyt nebo paralelní operace ve stejnou chvíli, mohou provádět pouze mikročástice zcela izolované od okolního světa. Zkrátka a dobře, když je člověk atom, je jednodušší být v osamělé izolaci, než když je velký jako... jako člověk, protože v tu chvíli se od něj odrážejí fotony, je pozorovatelný, a jak je pozorovaný, není schopen kvantových zázraků. Na rozdíl od klasického systému, který je nezávislý na pozorovateli (a odehrává se objektivně), kvantová mechanika je výsostně citlivá na to – a chová se podle toho –, zda je pozorována, nebo ne.
Docent Pavel Krtouš v přednášce Kvantová skutečnost pro Ústav teoretické fyziky MFF UK zmiňuje: „Když se budu chtít o systému něco dozvědět, tak si na něj musím sáhnout, ať už jsou to fotony, nebo magnetické pole." Což znamená, že tento systém něčím „uvidím". A patří k pozoruhodnostem kvantového světa, že si všímá, že je pozorován – a v tu chvíli se chová jinak... z čehož vyplývá například také to, že „pozoruhodnost" tady není ten nejlepší pojem.
Hledáte-li vesmír plný osamělých poustevníků, kteří jsou nejradši, když je nikdo neočumuje... je to ten kvantový.
