Moderní doba je charakterizovaná nebývalým zapojením času a prostoru do života společnosti. Díky dopravě se vzdálenosti zmenšily, planeta se stala přehlédnutelnou. Díky možnosti bleskově předávat zprávy prostřednictvím telegrafu najednou začalo záležet na tom, jestli na opačném konci planety mají stejný čas jako u nás, a jestli jiný, tak jaký. Telegraf, dnes vysmívané médium, byl cosi jako první internet, byť v režimu off-line. Telegraf „umožňuje civilizovaným zemím přehlédnout celou planetu naráz", psal kanadský inženýr Sanford Flemming. Upozornil, že z hlediska telegrafu neexistuje žádné svítání, poledne či soumrak, všechny časy na planetě existují naráz. Díky nesjednocenému času se stávalo, že jediná událost se mohla odehrát v různých měsících, ba i rocích.
Dnes si to sotva umíme představit, ale v 19. století měla každá oblast svůj vlastní čas. Kdyby si měl cestující vlakem z Washingtonu do San Francisca přeřizovat hodinky vždy, když vjede do jiného lokálního časového pásma, musel by to udělat dvěstěkrát. Problém pak samozřejmě nastal s jízdními řády. Vlak odjíždí v 8.30... ale jakého času? Vlády uvažovaly o jednotném čase, ale byznys byl jako obvykle rychlejší. Hlavní slovo ve sjednocení času měly tedy dráhy. Ve Spojených státech zavedly jednotný drážní čas v roce 1883 a o rok později se zástupci jednotlivých zemí na konferenci ve Washingtonu usnesli, že univerzální světový čas bude počítán od Greenwichského poledníku a bude dělit planetu na 24 časových zón.
Vlak se stal obecně sdílenou ilustrací relativity toho, zda jsme v klidu, nebo jedeme.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
