NP č.506 > KulturaSní androidi o obětních beráncích?Ivan Adamovič

Jaké je pokračování Blade Runnera? A proč to film schytal od Asiatů přes feministky po teenagery? Osobní recenze Ivana Adamoviče.

Legendární sovětský režisér Andrej Tarkovskij jednou řekl, že když točí sci-fi, snaží se, aby se držela co nejblíže nám známé reality, jinak divákovi uteče do neskutečna. Možná měl tuhle poučku na mysli Ridley Scott, když po vydařeném snímku Vetřelec vstoupil podruhé do sci-fi řeky v roce 1982 s noirovým futuristickým thrillerem Blade Runner. Produkčně nákladný film zpočátku téměř propadl.

 

Kdo má něco proti? Všichni?
Nicméně když za Scottem v roce 2011 přišli producenti z filmové společnosti Alcon s nabídkou udělat pokračování, řekl prý režisér, že na toto setkání čekal 35 let. Chtěl režírovat sám, ale závazky na jiných filmech mu to neumožnily. Proto chtě nechtě musel akceptovat Kanaďana Denise Villeneuva (Příchozí). Oba sdíleli zálibu v uměleckých, někdy až vyumělkovaných filmových obrazech. Horší to bylo se scénářem. Ten má sice skvělé nápady, ale většina kriticky uvažujících diváků se shodla na tom, že je prostě příliš doslovný. Co jednička naznačovala a spíše zatajovala, to dvojka rozebere do nejmenšího detailu. Dialogy jsou neskutečně patetické a opět dovysvětlí vše, co by náhodou mohlo někomu v ději uniknout.


Počáteční nadšené kritiky vystřídala studená sprcha v kinech. Návštěvnost byla chabá a nároky kvůli skvostné jedničce příliš vysoké. Dvojka se navíc brzy stala obětním beránkem nejrůznějších skupin s pocitem menšinovosti a slízla to snad za celý Hollywood. Nejdřív se ozvaly ženy. Sice film neviděly, protože na něm nebyly, ale proč asi na něm nebyly? Protože to je veskrze chlapský film, hraný muži, vyrobený pro muže. A když se v něm objeví žena ve větší roli, je to buď počítačový program, nebo bezcitná androidka. Po ženách zabouchaly na dveře oddělení stížností mladí. Že prý je film plný odkazů na původní snímek, ale copak my jsme mohli vidět a prožívat film natočený dříve, než jsme se narodili? V podstatě film pro pamětníky? My vám kašleme na mladého Harrisona Forda, my ho známe už jen jako dědu!

 

Jsme jen paměť
Palbu kritiky pak převzali bojovníci za politickou korektnost. Snímek je plný asijských motivů... ale ne Asiatů! Taková xenofobie! No a do čtvrtice všeho dobrého – samozřejmě feministky. Film o budoucnosti vězí svým podáním žen hluboko v minulosti. Říkají. Když ženské hrdinky, tak magorky, virtuální společnice nebo prostitutky. Není snadné být v dnešní době vypravěčem příběhů. Pro mě je Blade Runner 2049 filmem o paměti a o médiích, což jsou ostatně velmi blízká témata. Média přenášejí naši paměť mimo naši tělesnou schránku. Svým způsobem jsme pouze paměť a nic jiného – alespoň dívka Joi je bytost redukovaná na shluk dat v paměti systému nebo přenosného média. Vydává se do ohrožení života, když svou existenci omezí jen na „flashku". Moment, copak se nemohla uploadovat do cloudu? Nemohla protože... ve světě Blade Runnera neexistuje internet. Kdyby existoval, hrdinové by ho používali.


Originál jako hodnota
Takhle jsou hrdinové autonomními agenty v realitě. Všimněte si, jak často pracuje agent K s médii nejrůznějšího typu. Chodí a poptává se. Jde do archivu. Hrabe se v jakýchsi paměťových destičkách. Kukátkem nahlíží do něčeho, co prostě vypadá jako čtečka mikrofiší. Využívá paměť radiace otištěnou v dřevěném koníkovi. Podobně jako u původního filmu nahlíží do obrazu a vidí v něm hloubku, což je přesně to, v co vypravěči obrazem doufají. Je tu využíváno dokonce i médium DNA. Přes všechnu bezvýchodnost je nový Blade Runner pozitivní v tom, že neukazuje svět zcela rozpuštěný v simulakrech bez vnitřku, v obrazech obrazů. Pořád tu existují pojmy jako originál, skutečná vzpomínka či důkaz existence. Ve světě prchajícím do virtuality to není málo.


autor / Ivan Adamovič VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Potíže s Bohémou / Ivan Adamovič > NP č.495 > Kultura Televizní seriál Bohéma rozvířil diskusi, jak to ostatně filmy režiséra Roberta Sedláčka umějí. Rozhodl se narušit obraz nejmilovanějších herců první republiky, navíc v tíživých časech okupace. A reakce byla bouřlivá. Chtěli jsme od režiséra a jeho odborného poradce, historika Petra Koury, zjistit, kam může tvůrce zajít v autorské licenci na dějiny. Kde je hranice mezí uměleckého zobrazení? číst dále Zakládání kyberkultury v Čechách / Ivan Adamovič > NP č.515 > Téma čísla První číslo časopisu Živel vznikalo v rámci debat snad šest let, v reálu snad rok a grafičce Kláře Kvízové posloužilo jako součást diplomky v ateliéru písma. Živel se pro grafiky stal pískovištěm, kde si mohli zkoušet nová písma - ke zděšení čtenářů odkojených Times New Romanem. číst dále Antifeministická antiutopie / Ivan Adamovič > NP č.517 > Kultura Na počátku 80. let natočil Tomáš Vorel studentský film To můj Láďa. Pro pamětníky se rázem stal klasikou. Eva Holubová tam ve své první roli kráčí ulicemi Prahy a v hlavě jí jede neustávající vnitřní hlas, záznam rojících se myšlenek podtržených hereččiným svébytným hlasovým projevem. Tragikomická momentka o marnosti do sebe uzavřených a donekonečna bloudících myšlenkových světů, iluzí, do kterých se tak rádi uzavíráme. číst dále Vydechněte si! / Ivan Adamovič > NP č.509 > Kultura Víte, že metro má své plíce? Většina z nás zná jejich výdech, prudký nápor vzduchu v některých stanicích, třeba na Vltavské. Známých je také několik výdechových komínů či „povrchových kiosků“. Teprve publicista Jan Charvát ale provedl důkladnou vizitu celého tajuplného systému. číst dále