NP č.506 > Téma číslaLovec spojůLibor Hruška

Žijí mezi námi, kupují jízdenky u stejných pokladen, postávají vedle nás na peronech, mohou k nám kdykoli přisednout do kupé. Vlakem ale železniční cestovatelé nejezdí proto, aby se jako my, běžní smrtelníci, z bodu A dostali do bodu B. Závodí.

V roce 1984 bylo Plzeňákovi Jiřímu Breníkovi jednačtyřicet. Když při listování Mladým světem narazil na výzvu k založení Klubu železničních cestovatelů, zpozorněl: Tak moment, projíždět systematicky tratě v celé ČSSR? To já dělám celý život. Takže nejsem sám. „Zakládajících členů bylo třiačtyřicet. Poprvé jsme se viděli na setkání v Napajedlích 8. června 1985," vzpomíná Breník. Už v době, kdy klub vznikal, měl najeto nějakých 85 procent československých tratí, dnes je nejen mistrem železnic České a Slovenské republiky, ale i mistrem Albánie, Anglie, Belgie, Bosny, Bulharska, Černé Hory, Dánska... dalších 32 zemí přeskočíme... a Walesu.

 

Místo výletu na esenbé

Zahraniční vavříny začal Breník logicky sbírat až po pádu železné opony, do roku 1989 bylo ale téměř nemožné pokořit i některé tuzemské tratě. Členové klubu mockrát narazili, když chtěli vlakem vyrazit do ostře hlídaného pohraničí. Typickým příkladem byla trať z Volar do Nového Údolí, na hranice se Západním Německem. Ty, kdo neměli speciální povolení, pohraničníci vyprovodili z vlaku už ve Stožci. A stejně to fungovalo i na hranicích s Rakouskem u Horního Dvořiště. „Do vlaků z Budějovic do Lince tehdy pohraničníci přistupovali už v Kaplici a kontrolovali cestující. Já samozřejmě povolení neměl, ale trval jsem na tom, že pojedu až do Dvořiště. To se sice povedlo, ale hned na nádraží si pro mě došli a odvedli mě na policejní stanici," vypráví Breník. Nějaký ten železniční cestovatel od času skončil na policii i severně od Bratislavy, kde vícero tratí olizuje levý břeh řeky Moravy, a tedy i státní hranici s Rakouskem.
Udávali tehdy i samotní železničáři? „Určitě byli i takoví. Mně se to stalo v Ašském výběžku, kam jsem si zajel na Štěpána v roce 1969. Vystoupil jsem v Hranicích, a že se půjdu projít směrem k Trojmezí, kde se tehdy sbíhaly hranice ČSSR, NSR a NDR. Někdo mě zahlédl z okna nádraží a místo na výlet jsem musel na SNB," směje se po letech Breník.

Celkově na starém kontinentu projel zhruba 215 tisíc kilometrů tratí, také je jediným mistrem železnic Evropské unie i celé Evropy.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články autora

Prodejkyně Růženka: Jsem holka ze severu, ale doma jsem v Praze / Libor Hruška > NP č.489 > Moje město Růženčini rodiče se dali dohromady v Ústí. On, Chomutovák, byl ve městě chemiček na vojně, ona, původem z vesnice ležící kousek za Prahou, tam pracovala v kině. „Máma ho nejdřív vůbec nechtěla. Říkala, že si s cikánem – on měl totiž strašně černý vlasy – nic začínat nebude. Nakonec si ale dala říct,“ culí se Růženka. To bylo koncem padesátých let. Mladí manželé zůstali na severu, přestěhovali se ale do Chomutova, kde nejprve bydleli u tchyně a pak se přesunuli do vlastního malého bytu. Měli pět dcer. „Otec vždycky z legrace říkal, že nemá děti, jen samé dcery. Já navíc byla nejstarší, takže jsem se o všechny musela starat,“ vzpomíná Růženka. Pod Krušnými horami strávila prvních devatenáct let života a i teď sem čas od času zajede na návštěvu jedné ze svých dcer. Objeli jsme čtyři místa, která měla ve svém rodném městě ráda: ďolíček, kde stával její rodný dům, základku s mléčným barem, bývalý obchodní dům Prior a kavárnu na hlavním náměstí, kde se seznámila se svým manželem. číst dále Ptačí zastávky / Libor Hruška > NP č.498 > Startér Bezpečné zastávky, tak se jmenuje projekt, který vloni rozjeli čeští ornitologové. Lidé na komunitní mapu zakreslují prosklené zastávky, na nichž umírají ptáci. Dobrovolníci pak tato místa upravují. číst dále Jak se kde prodává / Libor Hruška > NP č.492 > Život prodejce Kde se prodejcům Nový Prostor prodává dobře a kde to jde hůř? Jak to v NP funguje s prodejními místy? Kdo rozhoduje o tom, kde budou prodejci prodávat? číst dále Rande v kině? Vinnetou! / Libor Hruška > NP č.494 > Film Oldřich je básník, který pro verš nejde daleko ani při prodeji Nového Prostoru, a tak první rychlá recenze filmové výstavy v pražském paláci Chicago mohla těžko proběhnout jinak. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů